Afghánská Mona Lisa: „Ta fotka mi přinesla víc problémů než užitku.“ Dnes byste ji nepoznali

V roce 1984 seděla dvanáctiletá Šarbat v lavici provizorní školy v táboře Násir Bagh v Pákistánu. Červený šátek jí zakrýval hlavu, oči ale neskryl. Modrozelené, pronikavé, plné strachu i vzdoru. Když ji americký fotograf Steve McCurry požádal, aby si odkryla tvář, cítila se naštvaně, nervózně a velmi smutně. Netušila, že ten okamžik změní její život navždy. Snímek vyšel v červnu 1985 na obálce časopisu National Geographic. O tom, že se jí tenkrát začalo říkat „Afghánská Mona Lisa“, se Šarbat Gula dozvěděla až po sedmnácti letech. Fotografie vydělávala a proslavila McCurryho, zatímco ona dál žila v chudobě a zápasila s každodenními starostmi.

Šarbat se narodila asi v roce 1972 v paštunské rodině. Když jí bylo šest, jejich vesnici zasáhly sovětské nálety. Původní zprávy uváděly, že při nich zemřeli oba rodiče, sama ale později upřesnila, že matka zemřela na zánět slepého střeva a otec byl ještě naživu, když rodina prchala. Se sourozenci a babičkou přešla zasněžené hory a dostala se do Pákistánu, kde začal jejich těžký život mezi tisíci dalšími afghánskými uprchlíky v táboře Násir Bagh. Podmínky v táboře byly kruté. Přesto se Šarbat zapsala do improvizované školy přímo v táboře. Právě tam ji v roce 1984 při dokumentování války objevil Steve McCurry.

Zaujaly ho její pronikavé zelené oči, ale podle paštunských zvyklostí dívka nesměla ukazovat tvář cizímu muži. McCurry proto požádal o pomoc učitelku, která Šarbat přesvědčila, aby se nechala vyfotit. Sama později uvedla, že byla naštvaná, nervózní a focení neměla ráda. V afghánské kultuře se ženy nechávají fotit jen výjimečně, a proto jí to připadalo nevhodné. Fotografie se stala ikonou a pro mnoho lidí symbolem války i utrpení uprchlíků po celém světě.

Na konci osmdesátých let byla ve třinácti letech provdána za pekaře Rahmata Gulu v domluveném sňatku. V roce 1992 se spolu vrátili do Afghánistánu, kde vychovávali tři dcery. Čtvrtá dcera zemřela krátce po narození a později se jim narodil syn. Rodinný život byl náročný. Šarbat jako dospělá trpěla astmatem a těžce snášela horko v pákistánském Péšávaru, kde měl manžel práci. Proto většinu času žila v horské oblasti v Afghánistánu, kde bylo sice chladněji, ale podmínky ještě drsnější.

V roce 2002 se McCurry spolu s týmem National Geographic vydal Afghánskou Monu Lisu vypátrat. Její tvář znali lidé na celém světě, ale nikdo neznal její jméno ani skutečný životní příběh. Afghánistán byl až do pádu vlády Tálibánu v roce 2001 pro cizince téměř nepřístupný, a tak se pátrání neobešlo bez potíží. Objevily se i falešné kandidátky, které se vydávaly za dívku z fotografie. Nakonec se objevil muž se zelenýma očima, její skutečný bratr, a přivedl tým na správnou stopu. Jistotu pak přineslo biometrické ověření duhovky. Šarbat, které tehdy bylo kolem třiceti let, žila v odlehlé oblasti Afghánistánu a svůj slavný portrét uviděla poprvé až při setkání s McCurrym.

Setkání bylo klidné a spíš rozpačité. Jako vdaná žena musela dodržovat přísná kulturní pravidla a nesměla se dívat cizímu muži do očí. Proto se při setkání na McCurryho ani neusmála. National Geographic spolu s McCurrym jí tehdy pomohli s lékařskou péčí a cestovními náklady. Zároveň časopis založil fond na vzdělávání afghánských dívek, který vybral přes milion dolarů. Šarbat tehdy řekla, že doufá, že se jejím dcerám dostane vzdělání, které ona sama nikdy neměla.

Po jejich shledání v roce 2002 o ní svět dlouho neslyšel. Až v roce 2016, kdy ji zatkly pákistánské úřady kvůli falešným dokladům, se ukázalo, že žila jako vdova. Její manžel zemřel na hepatitidu C a o několik let později podlehla stejné nemoci i nejstarší dcera. Na výchovu dětí tak zůstala sama. Pákistánské razie proti afghánským uprchlíkům zasáhly statisíce lidí, kteří v zemi žili bez legálního pobytu, a ona mezi nimi strávila desítky let. Její známá tvář ale přitáhla pozornost a udělala z ní exemplární případ. Po dvou týdnech ve vězení dostala pokutu a byla deportována zpět do Afghánistánu.

„Fotografie mi přinesla víc problémů než užitku. Stala jsem se slavnou, ale dostala mě i do vězení,“ uvedla tehdy pro BBC. Afghánistán byl zemí, kde se narodila, za svůj domov ale považovala Pákistán. Deportace pro ni proto byla obzvlášť těžká. Když se po deportaci vrátila do Afghánistánu, setkala se s reakcí, kterou nečekala. Prezident Ašraf Ghaní ji pozval do paláce, kde jí předal klíče od nového domu v Kábulu a slíbil i pravidelný měsíční příspěvek 700 dolarů spolu se vzděláním a zdravotní péčí pro její děti. Krátce nato začali k domu přicházet lidé s dárky, chtěli ji pozdravit a vyfotit se s ní. Z nenápadné ženy se rázem stala postava, o kterou se zajímala celá čtvrť, a ona poprvé v životě poznala, jaké to je být slavná.

Po převzetí moci Tálibánem v srpnu 2021 veřejně známým ženám hrozilo nebezpečí. Šarbat Gula proto přijala nabídku italské vlády a v listopadu 2021 byla evakuována do bezpečí spolu se třemi dětmi a zetěm. Dnes žije v italské provincii obklopené stromy a dětskými hřišti. Její nový život je bezpečný, úplný opak toho, co zažívala v Afghánistánu. Učí se číst a psát v červeném sešitě s čtverečky a své jméno zapisuje velkými písmeny jako školačka. Její dcera studuje s cílem stát se lékařkou. To by v Afghánistánu pod vládou Tálibánu nebylo možné, protože dívkám zakázali střední i vysoké školy.

Dnes říká, že se od chvíle, kdy začala studovat, cítí jako malá holčička. Většina lidí v jejím okolí netuší, kdo je, a to jí vyhovuje. Její příběh zná jen lékař, učitelka italštiny a pár dalších lidí. Když byla poprvé v nemocnici, lékaři si mysleli, že by to mohla být ona z té slavné fotografie, ale nakonec usoudili, že se mýlí, což ji potěšilo. Na svůj život dnes pohlíží s odstupem. Zpočátku svou fotografii i média nenáviděla, dnes ale chápe, že pomohla mnoha lidem. Uvědomuje si, že příjmy z fotografie pomohly vdovám a sirotkům, a na to je pyšná. Ráda by založila neziskovou organizaci, která by lidem poskytovala bezplatnou zdravotní péči.

„Kdybych se mohla vrátit zpátky do svých deseti let, studovala bych. Neprovdala bych se ve třinácti. Chci mír a modlím se k Bohu, aby nikdo nemusel opustit svou zemi a stát se uprchlíkem.“

Žena, jejíž pohled obletěl svět jako symbol války a utrpení, má konečně možnost žít podle svého.

Zdroj: cs.wikipedia.org | en.wikipedia.org | hatefree.cz | repubblica.it | zpravy.aktualne.cz | dotyk.cz | theboar.org | Rozhovor s Šarbat Gula zveřejněný na YouTube (BBC News – Afghan ‚green-eyed girl‘ on her future)