Článek
„Ahoj mami, jak se máte?“ rychlá úvodní otázka jako pokaždé. „Normálně, pracujeme, peču tvarohový závin k snídani, venku prší,“ odpovídám mu popravdě. „Tak to se máte skvěle!“ říká beze smutku či výčitek, proč také, že? „Co Ty, je něco nového?“ ono se toho za mřížemi běžně moc neděje, i tak se ptám se zájmem. K mému překvapení slyším odpověď zvesela: „Jsem na nekuřáckém oddílu, to je paráda. A personál tady, to se nedá srovnat s předchozí věznicí, sice vyšší stupeň ostrahy, ale lidi mnohem lepší.“ Hm, tak to je dobře, snad to nezakřikl. „No to je bezva, kdy se uvidíme?“ ptám se nadějeplně, s výhledem na celodenní výlet. „Až příští měsíc, možná. Musíme znovu o všechno zažádat. Ale bude to ještě asi pět měsíců jen přes sklo, se sluchátkem. Nemám ani Skype, jedině děti samotné, bez milé, a to je nereálné,“ zní smutně a zároveň smířeně. Zatímco ve mně se to zase vaří.
„A jak se tedy uvidíš s malým?“ ptám se rozčileně. „Zatím ne. Zatím to nejde,“ posmutněl. „Zjistím to, zeptám se někde, jak je tohle možné, to snad nemůže být pravda,“ opravdu nevěřím, že je to možné, jsem připravená zjistit, co se dá. „Nic nedělejte, chci mít klid, přežiju to tady. Posílejte mi fotky.“ Stejně se na to zeptám, říkám si v duchu. Nedá mi to.
Trest odnětí svobody by neměly odnášet děti, aspoň bych si to tak myslela. „Na to měl myslet dříve!“ mohl by někdo oponovat. Nemohl, když měl své „úžasné“ období, zdaleka děti neměl, je potrestán za hříchy z minulosti. Zdá se mi to divné. Další z nepochopitelných věcí. Vyčkáme, třeba nakonec vše dopadne úplně jinak. Důležitý je synův klid. Když je vyrovnaný syn, je v pohodě i jeho milá a jejich chlapeček je v pohodě.
Možná je náš případ jako přes kopírák se spoustou dalších, co také bojovali, stěžovali si, nic nevyřešili, nezlepšili, byli nenápadně, plíživě umlčeni. Nezaložíme spolek matek, manželek a družek či otců, manželů a druhů vězněných osob? Zase mám o čem přemýšlet.
