Článek
Když jsem psala poslední článek seriálu, moc jsem si přála, aby se od vězňů neodvrátili jejich rodinní příslušníci, stojím si za tím. Je to důležité, věřím, že náš nepřerušený vztah pomůže synovi rychle se zapojit do normálního fungování.
Před rokem, kdy začala naše vězeňská anabáze, myslela jsem, že všechno končí. Neskončilo, nejbližší rodina se semkla, každý jsme v průběhu toho roku dělal maximum pro podporu syna i naši vzájemnou. Víte, že jsem si tehdy přečetla radu na webu O base, která zněla: „Nestěžujte si!“ Nevěřili jsme. Systém nás donutil uvěřit, vychladnout, přestat s veškerými aktivitami, pomocí nichž jsme mohli, doufali, že můžeme, zlepšit synův pobyt ve vězení. Naplno, a je to z mého pohledu smutné, s tou radou souhlasím, a poradila bych ji všem, kteří se ocitnou ať už v roli vězně, nebo v roli rodiny či přátel vězněného.
Po měsících nemožnosti kontaktu syna se svými dětmi přes Skype, jsme vyhledali pomoc u neziskové organizace Za branou. Byli to oni, kdo nám otevřel oči, kdo nás podržel a zcela nezištně nabídl svou pomoc. Oni nám řekli, komu a co máme napsat: „Klidně použijte naše jména, znají nás…“ Stačilo pár výtisků s kontakty a doporučeními poslat synovi do vězení a během pár dní mohl se svými dětmi skypovat. Asi tušíte, že veškerá korespondence vězněných s námi venku je kontrolována, čtena, hovory nahrávány a poté poslouchány. Nevynechali jsme jedinou možnost, v každém hovoru jsme synovi říkali více podpůrných informací i zjištění. Opravdu poté šlo vše ráz na ráz. Jsem všem nápomocným lidem velmi vděčná!
Jinak se nestěžujeme, syn půjde za pár týdnů domů. Nemá smysl, od začátku nemělo smysl, si stěžovat. Je to zkažený byznys. Věřte, že se nechci zastávat vězňů, ale než se k vězeňství přiblížíte a hodíte všechny vězně na jednu hromadu, zamyslete se, prosím. Současný systém nefunguje. Naopak, ve vězení je možné všechno. Všechno, co vás napadne, uvařit, koupit, sehnat. Peníze vládnou celému tomu zpropadenému špinavému byznysu. Bohužel ani některým zaměstnancům nebylo blbé vzít si peníze „Zařídím, napíšu…“ Nezařídil.
Syn, který je odsouzený za zpronevěru v řádu desítek tisíc korun a za velkou část neodpracovaných veřejně prospěšných prací, sedí ve věznici s vrahy, drogovými dealery, doživotními vězni. Je to proto, že jsme si stěžovali a šli proti vedení původní věznice. Stal se nepohodlným. My jsme se stali nepohodlnými.
Po předchozích zkušenostech nebudu číst případné komentáře, neb z velké části jsou od lidí, kteří o vězeňství nic nevědí, nic netuší. Jednoduše jsou pro ně vězni odpad. Ale i s odpadem se nechá pracovat, zušlechtit ho, pokud o to mají obě strany zájem. Ze strany státu zájem chybí. Chápu ale také, že práce ve vězení není vytouženým vrcholným bodem v kariéře.
Ještě bych ráda napsala, že jedinou osobou, krom některých spoluvězňů, který mému synovi pomohl, naslouchal, vyklidnil ho, je místní kaplan. Jemu patří další můj velký dík!
