Článek
Hned zkraje musím napsat, že nelituji žádné koruny vložené do synovy podpory. Myslím, že bez ní bych dnes nemohla napsat nic z následujícího popisu…
Píše hezké dopisy, synův rukopis se od počátečního roztřeseného uklidnil a nyní působí klidným dojmem. Dopisy mají řád, nic jim nechybí. Rádi je s mužem čteme, přestože se často dozvíme ty samé věci, je příjemné vnímat, že synova psychika se uklidnila, doufáme, že dozrál. Vypadá to tak.
Na mobilu mi bliká „Soukromé číslo“. Dříve mi z podobného volali policisté, za poslední rok jsou to pouze hovory od syna. „Ahoj mami, jak se máte?“ Neptá se, jak se mám já, chce vědět, jestli jsme všichni v pořádku. Může si o mně jako o matce myslet kdo chce a co chce, pořád si myslím, že jsem dobrá máma. Sice trochu ztřeštěná a více než málo svobodomyslná; laskavá a chápavá někdy až moc, děti jsem nechala s láskou vyrůst, vyletět. Taková prostě jsem. Obě děti mají laskavá srdce, jsou přátelské, nápomocné. V průběhu uplynulého roku jsem přestala přemýšlet nad tím, kde jsem udělala chybu, co jsem ve výchově dělala špatně. Žiju, žijeme, tady a teď. Vzhlížím k budoucnosti. Pravdou je, že čím více se přibližuje synův návrat z vězení, jsem o kousek nervóznější.
Podpora rodiny je jedna věc, tu máme, nikdy jsme s ní nepřestali. Několikrát jsme pomohli i jiným vězňům. „Mami, prosím Tě, mohla bys poslat 50 Kč na úřad, dej do poznámky toto jméno, je to na ověření podpisu. Z domova mu nepomůžou.“ Jednou jsem mluvila se stařičkou maminkou spoluvězně, potřeboval jí vyřídit, že je v pořádku, že nevolá, myslím, že mu došel kredit a nikdo z venku mu ho nedoplnil. Možná, že i takovéto drobné výpomoci, jsou pro lidi za mřížemi důležité. Vědět, že se najde někdo ochotný jim pomoci, neřešící důvody, neodsuzující.
Víte co, opravdu si nechci stěžovat, prostě jsme do té problematiky vlétli, a jen pro představu těm, kdo jsou na začátku stejné vězeňské cesty a jsou rozhodnuti svého vězně podporovat, popíšu, kolik peněz nás ta podpora za rok stála. V prvních týdnech bylo možné poslat poměrně slušný obnos peněz na synův účet – kup si, co potřebuješ. Poté, protože sedí za zpronevěru a dluh, nemohli jsme mu již žádné peníze posílat. Dvakrát za rok pětikilový balíček, jehož převážnou část tvořil sypaný tabák a papírky, čaj, nějaké sladkosti pro radost. Pytel tabáku stojí kolem 1000 Kč, aby se vyplatilo ho poslat, musí mít větší gramáž. Myslím, že jen tabáku jsme koupili za cca 6 tisíc. Posléze ho syn použil jako vězeňské platidlo. Každý měsíc telefonní kredit za 1000 Kč (deset korun si ponechává zřizovatel služby - https://mojetelio.cz/Topup/AnonymousTopup). Nezaplatíš, neuslyšíš, nepodpoříš.
Vybavení syna obálkami, papírem, propiskami, a hlavně poštovními známkami také není za hubičku. Když pominu papírenské zboží, každý měsíc jsme poslali třeba 10 známek v hodnotě 34 Kč, což je 340 Kč za měsíc. K tomu jsme i my posílali dopisy, často i více než jeden za týden, často s příplatkem za větší hmotnost, když pošlete časopis či knihu, stojí dopis kolem 45 Kč. Jen za mě to bylo čtyři až šest takových dopisů za měsíc, tedy cca 270 Kč jen za poštovné.
Mezisoučet: 6000 (tabák apod.), 12 000 (telefonní kredit), 3000 (dopisy malé i větší), zatím se dostáváme k částce cca 21000 Kč.
Přidejme poslaná trička, tepláky, mikiny, boty, kupovali jsme levnou variantu. Úplatek malý i větší, ne nebudu se o nich více rozepisovat. Do větších dopisů každý týden časopis, někdy dva, knížka z Knihobotu https://knihobot.cz/?gad_source=1&gclid=Cj0KCQiAwvKtBhDrARIsAJj-kTiizVPJHBORPm1RKq6JveHUrUdHPSoi9vcTlbcx_RnElpw5hCDi6×QaAmYiEALw_wcB , to se pak cena většího dopisu šplhá ke dvěma stovkám, ani nemrknete. Každý týden krát 200,- je krásných dalších cca 10000 Kč. Rázem jsme na 30 000 Kč. Částka je pouze orientační. Vydělím-li ji 12 měsíci, vyjde mi 2500 Kč. Myslím, že spousta rodin si takovou podporu nemůže dovolit. Pomíjím, že velkou částkou podpořila mého syna jeho milá žena, platila právníky, dopisy posílala ve větší frekvenci než já. Nějakým způsobem se přidali i ostatní členové širší rodiny, kteří v dopisech posílali alespoň dopisní známky. Věřte, že když ve vězení nemáte přístup k penězům a nechcete spoluvězňům poskytovat různé soukromé služby, hodí se každá známka, každý gram tabáku.
Znovu se vracím k myšlence, která mě provází celým synovým pobytem ve vězení, a to, že státní systém je nefunkční, že není možné, aby se v současných podmínkách z vězňů stali dobří nebo alespoň lepší lidé. Všichni si také umíme najít, jaké jsou státní náklady na jednoho vězně. Zahlédla jsem v tisku, že se někdo začíná problematikou našeho vězeňství zaobírat, obzvlášť množstvím nesmyslně uvězněných osob, nesmyslnými tresty. Nejnověji je to opět ředitel vězeňské správy, který doufá v zavedení náramků a domácího vězení v řádu týdnů. Dovoluji si doufat s ním.
Zajímala jsem se i o zázemí konkrétní věznice. Hledají lékaře, sestru, dozorce všeho druhu, pracovníky technického úseku. O čem to vypovídá? Je to podivný koloběh v přeplněných věznicích s vlastními vězeňskými pravidly, která si vězni určují mezi sebou, všichni jsou na ně krátcí. Pokud bych chtěla ve vězení pracovat, tak jedině s možností vězně motivovat k lepší budoucnosti, pracovat s nimi. Dle mého syna „by Tě to, mami, semlelo. Tady není nikdo normální, kolem samé tupé smažky, takřka si nemáš s kým povídat…občas se najde někdo normální mezi dozorci.“ Odborníci by mi určitě vysvětlili více.
Vážně nejsem matka sluníčkářka, ani nemám svatozář, nezastávám se vězňů, ani toho našeho. Život mi nadělil tuto lekci a protože jsem přemýšlivá, tak přemýšlím. Všeobecně mám ráda lidi, netrpím předsudky, nesoudím na první pohled, umím nabídnout pomocnou ruku, umím stát nohama na zemi i se vznášet na obláčku. Nikde jsem nenašla odpověď na to, jak se propuštěný vězeň zapojí do pracovního života tak, aby zaplatil nájem byť třeba za ubytovnu, aby si mohl koupit jídlo, když většina zaměstnavatelů požaduje výpis trestního rejstříku a se zápisem padá možnost nalezení slušné práce, pokud vůbec nějaké. Věřím statistice, která zjistila, že cca 70% propuštěných se do vězení dříve či později vrátí. Oni totiž často nemají jinou možnost.
Suma sumárum, naše roční podpora vyšla na více než 30 000 Kč. Pro někoho málo, pro někoho moc. Připočtěme rodinnou podporu synovy milé a potomků, dostáváme se někam, co jsem ani nepočítala. A nebudu lhát, mnohem radši bych za ty peníze vyrazila kamkoliv do světa.
