Článek
Nejprve k té spoustě nesmyslně nenávistných komentářů… Nikomu nepřeji nic zlého, ale víte, že karma je zdarma? Umíte se na svět podívat jinak než černobíle? Kdo vás vychoval k takové nenávisti? Jak vychováváte své děti? Máte vůbec děti? Jak jste přišli na to, že můžete lehkomyslně odsuzovat ostatní?
Děkuji všem, kdo se nebáli přispět do diskuze jiným komentářem než nenávistným - moc vás nebylo, díky za každého!
Trocha vysvětlení neuškodí. Můj syn ve vězení od začátku, co to šlo, pracuje, každý den vstává v brzkých ranních hodinách, nespí do šesti, jak si někdo myslel. Pracuje proto, aby mu den rychleji uběhl, částka, kterou za odvedenou práci dostává, je symbolická. Práce pro vězně je, je jí ale velmi málo. Někteří vězni pracovat nechtějí, pro ty, co mají zájem, se věznice snaží práci sehnat. Někde v předešlých článcích jsem psala, že vězni jsou levná pracovní síla, ale potencionální zaměstnavatelé se je bojí z různých důvodů zaměstnávat.
Nekouří. Tabák má jen jako platidlo. Samozřejmě nemá mobil. Vězni mohou telefonovat denně 20 minut z automatu na předem schválená čísla, pokud mají kredit. Pokud jim nikdo z venku kredit nenabije, mají smůlu. Můj syn díky každoměsíčnímu dobíjení kreditu každý den telefonuje se svou milou, na nás ostatní má vyhrazeny cca tři minuty, střídá nás po dnech. Velmi rádi se slyšíme.
Do vězení jsem mu dle jeho přání obstarala několik učebnic, ze své vůle se tam vzdělává, čte, snaží se dny za mřížemi trávit aspoň trochu smysluplně. Myslím, že taková podpora ze strany rodiny má smysl.
Jsem skutečná, můj syn je skutečný, jeho trest je skutečný, celý příběh je skutečný. Nejsem ani novinářka, ani novinářská nula. Původně jsem začala psát, abych se vypsala z celé té situace. Postupně jsem popsala různé, pro nás zcela nové zkušenosti, pocity, starosti, občas i radosti. V září loňského roku jsem psaní na čas odložila, abych se po Novém roce vrátila, abych mohla vyzdvihnout práci neziskovky Za branou. To byl první letošní článek, pak jsem přidala článek o tom, kolik peněz asi tak stojí roční podpora vězně rodinou. Popravdě si myslím, že část vězňů má podporu mnohem větší a velká část naopak mnohem menší, možná žádnou. V tomto, na čas posledním článku, napíšu více o sobě.
Jsme tři sourozenci, všichni pracujeme s lidmi, všichni jsme ve svých zaměstnáních lidem nápomocni, někteří s vysokoškolským titulem, jiní bez. Naši rodiče celý život pracovali a vedli nás k tomu, abychom žili normální, slušný život. Všichni tímto způsobem žijeme. Nikdo z nás nepobíral a nepobírá žádné sociální dávky, krom kdysi mateřské a rodičovské. Všichni celý život pracujeme, podílíme se na společenském životě v našich bydlištích.
I naše děti jsme vychovávali tímto způsobem, pravdou je, že jsem ze sourozenců nejliberálnější. Možná zde můžou nenávistiví komentátoři hledat původ synových přešlapů a prohřešků. Mé druhé dítě je spolehlivé, je dost možné, že některým z vás při své službě někdy pomohlo, či vás chránilo, pro méně chápavé to znamená, že se z něj stal policista milující svou práci.
Já, dle někoho, koho opravdu nechápu, kdo mě nazval šmejdem matkou, jsem roky aktivní v dobročinných organizacích, mým životním heslem je „Když můžu, pomůžu.“ Pracuji s lidmi, kteří jsou v jistém slova smyslu v nouzi, kteří potřebují mou pomocnou ruku k vyřešení svého materiálního problému. Celým mým dospělým životem se vine láska ke sportu, ke zdravému životnímu stylu, k východní filozofii, k pozitivnímu myšlení.
Když jsem četla komentáře k minulému článku, což jsem původně vůbec neměla v plánu, myslela jsem si, že jsem se propadla v čase do poválečných let minulého století. Pro jistotu jsem si pak přečetla část diskuzí k jiným článkům, a hle, oni tam ti nenávistiví komentátoři přispívají také, k čemukoli, jakkoli, hlavně bez schopnosti pochopení.
Ráda bych ještě napsala, že jsem v komentářích zaznamenala příspěvek nějakého dědečka, který (samozřejmě) slušně vychoval celou svou rodinu včetně vnoučat. I můj syn má prarodiče, kteří (samozřejmě) byli špatní ze synových činů, trestů, uvěznění. Ale i oni mu časem začali psát dopisy, protože věří, jako celá rodina, že syn, vnuk, se již nikdy do vězení nevrátí, že se polepší.
Škodu, kterou napáchal, si splatí sám. Bude si muset najít třeba dvě práce, aby se postavil brzy na nohy a mohl navázat na přerušený rodinný život.
Všem přeji, aby z potomků měli jen slušné lidi, aby se jejich potomci nikdy do vězení nedostali, aby se do něj nedostali ani oni sami.
A, vězeň s náramkem, v domácím vězení, může chodit do práce, což je za mě opravdu posun, kéž se podaří je brzy zavést!
Říkala mi jedna známá, že děti mám přece na celý život, že ta podpora je normální. Ale co člověk, to jiný názor. Rodičům milujícím a podporujícím své potomky zdar!
