Článek
Na den synova propuštění jsme se všichni připravovali různě. Všichni jsme se těšili na setkání se synem, bratrem, vnukem, partnerem, tátou… Všichni jsme byli všelijak rozechvělí, ač víme, že nemáme mít žádná očekávání, všichni jsme nějaké měli. Syn si vybral (už to zase slyším "ještě si vybírá…"), kdo pro něj má přijet, nechtěl ani mámu, ani tátu, svou milou už vůbec ne. Potřeboval někoho spřízněného, ale ne až tak moc.
V den propuštění šlo vše jako po drátku, odvoz zajištěn, chlapský pokec už cestou z vězení domů, převléknutí do civilního oblečení, zastávka na hamburger a hurá za milou a synkem a dcerou. Byli jsme všichni dohodnuti, že mladé necháme o samotě, jak jinak. Počkali jsme na příjezd, na obejmutí a odjeli domů. Teď už bylo vše na nich dvou.
Měli čas na sebe, chtěla bych být telepat a vidět do hlav syna i jeho milé, co se jim v hlavě honilo, kdo měl v hlavě větší zmatek, nejistotu, zvládnou to? Malý syn i větší dcera setkání s tátou, kterého neviděli cca rok a půl, zvládli perfektně. Velký podíl na tom měla jeho milá, která malému pouštěla tátův hlas, zařídila videohovory, všude vyvěsila tátovy fotky. Hned po příjezdu domů z těch dvou, malého a velkého chlapa, byli kámoši jak hrom. Bylo zajímavé vidět, jak se v malém, který dosud většinu života prožil jen s maminkou, probudila klučičí energie, jak rozvázal. Na fotkách z té doby a ještě i o pár měsíců později vypadají jako šťastná rodinka.
Synovo zařazení se do pracovního procesu proběhlo díky kamarádům a známým bez větších problémů. Ve svém oboru je šikovný, k zaměstnání nepotřeboval výpis z trestního rejstříku, krom toho, zaměstnavatel jeho minulost zná. V tom měl můj syn obrovskou výhodu oproti jiným propuštěným, kteří práci nesehnali a neseženou, protože nemají takové kamarády a většina firem je bez čistého rejstříku trestů nezaměstná.
Píšu naprosto realisticky. To, že po synově propuštění jsme si malovali vývoj vztahu s jeho milou na růžovou, je velká pravda. To, že to není ani trochu růžové, je bohužel také pravda. Myslím, že se oba snažili navázat na jejich krásný vztah přerušený synovým pobytem ve vězení, oba zkoušeli rozvíjet důvěru v sebe, pokračovat ve vzájemné podpoře. Když bylo vidět, že se z růžové stává šedá, že se vztah nevyvíjí tak, jak jsme si všichni představovali, nastoupila ohromná, převeliká a obětavá síla synovy milé, která zkoušela vztah zachránit. Zatím se to nepovedlo. Možná ještě není všem dnům konec, možná, nevím. Je mi z toho smutno, ale vím, že nemá smysl nutit jednoho nebo druhého dospělého do vztahu, ve kterém nevidí smysl. Ale můj vnitřní hlas na syna volá "Nemůžeš se na všechno vykašlat, máš krásné děti, bezvadnou ženu, PROBUĎ SE!"…
… pokud nezemřeli, žijí stále šťastně spolu… to je mé přání, přání vězňovy matky, která se nejspíše bude muset smířit s tím, že to tak nebude.
Ještě dodávám, že si moc vážím obou maminek mých vnoučat, potomků mého syna, že s nimi mohu udržovat (s maminkami i dětmi) hezké vztahy. Kdybych sem mohla vložit smajlíky, bylo by tu tisíce srdíček.
A ještě dodávám, že srdíčka by tu přese všechny nezdary byla i pro syna, o dceři nemluvě. Myslím, že je to tak u maminek normální.
Myslela jsem, že už psát nebudu, že to nebudu potřebovat. Ale opak je pravdou. Psát budu i nadále, jen nevím, jestli to bude radostné nebo posmutnělé.
