Článek
Minule jsem psala, že nic není tak, jak jsme si představovali, doufala jsem, že se situace srovná, zlepší, snažili jsme se o to všichni, kromě syna. Nepovedlo se nic. Jediné, k čemu jsme dospěli, je postupné smíření se s tím, že máme syna, bratra, otce našich krásných vnoučat, muže našich zklamaných skoro snach. A že se nám vzdaluje mílovými kroky.
Syn, který se v průběhu podzimu úplně odklonil od tak nadějně rozjetého rodinného života, se chová jako pako. Nepřišlo to najednou jako blesk z čistého nebe, plížilo se to podzimem, abychom si již kolem Vánoc a na začátku nového roku museli přiznat, že vše dobré, vše, v čem jsme ho podporovali, dodávali mu sílu a energii, hledali řešení, je nejspíš nenávratně pryč.
V době, kdy jsme si ještě volali, říkával: „Mami, já se hrozně stydím za to, jak se chovám. Ve mně je tolik špatného, že si s tím nevím rady. Vím, že Milé hrozně ubližuju, malý mi chybí, chci s ním být a nevím, jak to udělat.“ Milá se snažila na hranici svých psychických i fyzických sil najít pomoc, navrhnout různá terapeutická řešení, možnosti. Ze šťastné, krásné mladé ženy se stávala vyhublá, uplakaná, zoufalá a zklamaná - hrozně nerada to píšu - troska. Dnes už je to lepší, zklamaná je pořád, ale s nastalou situací se postupně smiřuje. Bude z ní zase krásná mladá žena, to zklamání ale asi nikdy zcela nevymizí. Má naši velkou podporu.
Jenže, dotlačte někoho na terapii, k odborníkům, když si myslí, že „to nemá smysl, nikdo mi nepomůže, zvládnu to sám…“ Nedotlačíte. My jsme nedotlačili. Radši s námi přerušil kontakt, mamince svého synka se občas ozve. Maminka jeho dcerky si nepřeje, aby se vídali. Chápu. Stýkáme se s maminkami i s vnoučaty. Chybí jen ten podstatný člověk, náš syn, který nás všechny seznámil, díky němuž jsme prarodiče, teta…
Nevím. Pohybuje se na šikmé ploše? Stýká se s lidmi z vězení? Našel si ho někdo z doby před vězením, nebo našel on někoho? Dluží někomu peníze? Nevím nic. Nevím ani, jestli bych něco podnikala, kdybych věděla. Šla bych na policii? Našla bych ty „zlé“ lidi a prosila je, aby se s mým synem přestali stýkat nebo dokonce aby mu domluvili? Nevím, nevím, nevím. Doufám, že přijde čas, kdy přijde a řekne: „Mami, já byl takový vůl, omlouvám se všem…, zkusme to opravit.“
V některém z předešlých dílů jsem psala, že se roky aktivně věnuji józe. Praktikování jógy mi v životě mnohokrát pomohlo a i nadále pomáhá. Aktuálně pomáhám jógou i dalším lidem, kteří o to stojí. Nově sleduji pořad o hubnoucích tlouštících, jedna z maminek obézní dcery je aktivní trenérka nebo koučka, nevím přesně, ale naprosto souzním s jejími slovy, že ji hrozně mrzí to, že umí pomoci ostatním lidem kromě své dcery. Mám to tak se synem. Maminka té obézní dcery se dočkala doby, kdy se její dcera odhodlala ke změně životního stylu a jak to tak vypadá, asi se ke starému životu nevrátí. To je moje obrovské přání - synův návrat ke všemu dobrému, co v životě má (měl).
Protože jsem otevřená a primárně lidem věřím, mluvím o svých trablech se synem. A je mi smutno z toho, že se často dozvídám, že „to je jako přes kopírák…, jejich syn dostal rozum až kolem čtyřicítky…, my to také máme v rodině, ale moc se o tom nemluví…, náš XY také seděl, teď už je to snad dobré, ale tamten XY nikdy neseděl a podívej se, jak se chová…“
Nesuďme, buďme k sobě laskaví, pomáhejme tam, kde o naši pomoc stojí. Úsměv, vyslechnutí, pohlazení, objetí, někdy stačí tak málo.
