Článek
„Každý telefonát domů mě hrozně bolí,“ říká mi zničeně syn. „Nejlepší je na tu dobu přerušit kontakt s venkem,“ potvrzuje mi známý, bývalý vězeň. Co s tím? Marně si lámu hlavu nad nejlepším řešením. Myslím, že neexistuje. „Nevolej tak často, volej jen občas,“ zkouším synovi pomoci. Vím, že to je rada na prd, jeho problém nevyřeší.
„Milá chce přijet s malým na návštěvu za sklem, nedám to, nechci to. Zlobí se na mě, že ho nechci vidět, ale to není pravda! Chci ho hrozně moc, ale ne přes sklo, to nezvládnu.“ Jak tohle dopadne, netuším. Je to jejich věc. „Chápu ho,“ říká mi kamarádka, které se svěřuji s trápením, „když jsem byla dlouhodobě v nemocnici, nechtěla jsem radši návštěvy, aby mi, když odejdou, nebylo ještě hůř.“ Mají před sebou ještě dost měsíců odloučení, neumím si představit, že by na takovou dobu přerušili kontakt, neslyšeli se, neviděli se. Bohatě stačí to, že se při návštěvě nesmí obejmout.
Vězení nikoho nenapraví, nikomu nepomůže. Pouze separuje lidi, kteří se jakkoliv provinili, od ostatních. Děj se vůle ne boží, ale vězeňského nesystému. Více teď vnímám reportáže z věznic, články o vězních aktuálních i propuštěných, nejnověji o nedostatku hygienických potřeb ve vězení. Vězení není jen trest odnětí svobody, je to zatracení člověka, nejen mého syna, i všech ostatních, jejich zašlapání do země, které často přetrvá i po propuštění na svobodu.
Komentáře pod články o vězení? Lepší je nečíst! Tolik neznalosti a nepochopení se hned tak nevidí. Rozhodla jsem se, že psaní přeruším. To, co jsem chtěla, jsem napsala. Ulevilo se mi. Psaní mě baví.
Ze syna je nikdo označený číslem. Z veselé kopy zmačkaný papír. Nikdo, který ztratil jakoukoliv víru ve spravedlnost ne v souvislosti se svým trestem, ale v souvislosti s vězeňským systémem, chováním vězeňského personálu od shora dolů a zpět. Nevyzkoušeli jsme všechny možnosti pomoci, dovolání, všechnu snahu jsme stopli, na žádost syna. Co bude dál, nevím.
Zahlédla jsem v komentářích, nejen pod mými články, i názory, se kterými souzním. Jsem ráda za každého, kdo problém českého vězeňství vnímá i jinak než slovy „Ať si to tam užijí, když se venku neuměli chovat…“ , kdo vnímá, že je důležitá prevence, hledání příčiny, hledání způsobů nápravy vězněných, ne zatracení a skepse.
Toto je teď můj poslední příspěvek. Děkuji všem, kdo jste můj příběh četli. Všem, komu podobná záležitost zasáhne do života, radím: „Nezatraťte své blízké, buďte tu pro ně, ať se mají kam vrátit, ať mají komu zavolat, napsat! “
Pokud dojde k nějakému zlomu, zlepšení či zhoršení, možná se ozvu…
Vězňova matka, léto 2023
