Článek
Nedávno jsem si otevřela notebook a začala psát, abych vzápětí přestala, protože jsem v tu chvíli nevěděla o čem. Měla jsem tehdy přístroj zavřít a počkat, až budu mít psavou slinu. Nestalo se tak a článek jsem napsala. O knihách, časopisech, hadrech, nezdravém životním stylu. Ne u všech článků jsou diskuzní příspěvky, u tohoto byl. Jsem ráda, že na mé články, myšlenky, někdo reaguje.
Paní diskutující mě vnímala jako sluníčkářku, jako nad druhé povýšenou, také v podstatě za biomatku. Malinko mě píchlo u srdce, protože „to přece nejsem!“, zamyslela jsem se nad jejím příspěvkem i nad sebou. Tipovala časopisy, které kupuji, netrefila ani jeden, nicméně netušila jsem, že ty dva jmenované kupují sluníčkáři, ani jeden se mi nelíbí.
Vytkla mi, že nechci mít doma knihu, která strávila určitý čas za mřížemi a načichla vězeňským pachem, ale to, že i syn tam je a také vězením načichne, mi nevadí. To jsou ale dvě různé věci, v té knize ten zápach - „ve vězení to opravdu nevoní!“ - zůstane, papír si ho ponese na věky věků. Až můj syn odpyká svůj trest, tak krom toho, že si jistojistě dá něco v mekáči, „Hm, nikdy jsme tam děti přece nebrali, co na tom vidí?“, a pak si doma napustí vanu a smyje ze sebe všechny pachy, které si z vězení přinese. Když ho obejmu, neucítím vězeňský odér, ale přítomnost, synovu přítomnost.
Nemám ráda plýtvání, proto mé nechápání přeplněných hadráren. „Když jsem byla mladá a svobodná, každý den po práci jsem si koupila jeden nový kousek oblečení,“ s chechotem mi na můj článek řekla známá.
„Proč?“ ptala jsem se nechápavě.
„Jen tak, pro radost, ale teď už to nedělám,“ upřesnila, pořád se smíchem.
Pravdou je, že když jsem zpětně pátrala, proč syn v pubertě tolik toužil po značkovém oblečení, napadlo mě i to, že je to tím, že jsem dětem kupovala hezké, ale neznačkové oblečení. Připadalo mi to zbytečné. Možná to tak nebylo, nevím. Ani jsem se ho na to nikdy neptala.
Paní diskutující mi vytkla, že jsem povýšená vůči ostatním, obzvlášť těm, co nežijí zdravě, že kupuji jedině potraviny označené Bio. „Nadřazená? To přeci nejsem,“ říkám si. Pravdou je, že nezdravý způsob života považuji za neuctivý k vlastnímu tělu, degradaci svého chrámu, tak důležitého pro spokojenou duši!
Bio potravinu jsem nekoupila ani nepamatuji. Spoustu ovoce a zeleniny, všemožné oříšky, koření, ovesné vločky, sýry, maso - hlavně pro manžela - to ano. Také jsem ráda, že i syn si ve vězení může vitamíny aspoň občas dopřát!
Nejsem biomatka, ale docela normální neznačková, neplýtvající, prakticky přemýšlející matka. Vězňova matka. Několik let jsem se vracela v myšlenkách zpátky, hledala chyby ve výchově, svoje selhání. Později jsem si to zakázala, přijala syna i s jeho prohřešky, smířila se s tím, že prostě není ukázkový, není značkový. Je ale kus mého já. Další kus mého já, moje dcera, nám všem každý den pomáhá a chrání nás. To nevymyslíte…
