Článek
Jenže místo toho se ze mě stala babysitterka na plný úvazek pro čtyři vnoučata.
Začalo to nevinně. Kristýnka měla porodit druhé dítě a Matěj přišel s prosbou: „Mami, nemohla bys občas pohlídat Honzíka? Jen tak příležitostně, až budeš mít čas.“ Samozřejmě jsem souhlasila. Vždyť co bych to byla za babičku, která nepomůže? Jenže to „občas“se postupně změnilo v každé úterý a čtvrtek. A „příležitostně“znamená teď takřka každý víkend. Nejdřív jsem si říkala, že je to jen dočasné, dokud se Kristýnka nezotaví po porodu. Ale malá Anička už letos v září půjde do školky a já pořád hlídám. Mezitím se přidala i dcera Pavlína s dvojčaty. „Jen na pár hodin, abych si doskočila pro nákup,“ říká vždycky. Těch „pár hodin“ pak trvá celé odpoledne, protože potkala kamarádku a musely si popovídat u kávy. A aby toho nebylo málo, sousedka Božena mě taky začala žádat o pomoc se svým vnukem Jakubem. „Jitko, ty máš takový dar na děti, nemohla bys…“ No a já, jako vždycky, neřeknu ne.
Takže místo toho, abych si v klidu četla knihy na lavičce v parku, řeším, proč Honzík nechce jíst oběd, proč Anička pořád pláče a proč se Jakub schoval pod postel a nechce ven. Místo výletů po Česku vozím děti na kroužky, na hřiště a k doktorům. Místo relaxace v lázních řeším, čí je to nákres na tapetě v obýváku a kdo komu sebral hračku. A víte, co je nejhorší? Že když si třeba dovolím říct, že jsem unavená nebo že bych potřebovala víkend pro sebe, hned na mě koukají jako na sobeckou. „Ale vždyť jsi v důchodu, máš přece čas,“ slyším od svých dětí. Jako kdyby důchod automaticky znamenal, že jsem k dispozici dvacet čtyři hodin denně.
Nechápejte mě špatně, svá vnoučata miluju. Když mi Honzík řekne „babičko, ty jsi ta nejlepší na světě“ nebo když se k Anička přitulí a usne mi v náruči, srdce mi poskočí. Ale někdy si připadám jako bezplatná chůva, která neexistuje pro nic jiného než pro hlídání. Kamarádka Marie od nás z ulice má podobný problém. Říká, že si důchod představovala úplně jinak. „Myslela jsem, že si konečně užiju volnosti, a místo toho jsem pořád mezi plenkama a hračkama,“ povídala mi včera, když jsme se potkaly v obchodě. Ona hlídá dokonce pět vnoučat, takže je na tom ještě hůř než já.
Asi by mi neuškodilo trochu víc asertivity. Ale je to těžké, když vidíš, jak se tvoje děti honí s prací, hypotékou a všemi povinnostmi. Chci jim pomoct, opravdu chci. Jenže začínám si uvědomovat, že v tom všem hlídání jsem ztratila samu sebe. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy šla s manželem na výstavu, na koncert nebo si prostě sedla v klidu ke kávě bez toho, aby mi někdo lezl pod nohy. František na to reaguje pragmaticky: „Řekni ne, když nechceš,“ říká. Ale on neví, jaké je to, když ti vlastní dítě řekne „na tebe se můžem spolehnout, ne jako na tchyni“ a má při tom takový prosebný pohled.
Možná jsem si důchod zkrátka představovala naivně. Možná je to daň za to, že jsme generace, která vždycky všem vyšla vstříc. Ale občas si říkám, že by nebylo od věci, kdyby si moje děti našly i jiné řešení, než automaticky počítat se mnou. Že bych taky měla právo na svůj čas a svoje plány. Třeba dokonce na ten kurz malování, o kterém jsem tolik snila. Ale kdo by mezitím hlídal vnoučata?
