Článek
Celé to začalo loni v lednu, když Pavel seděl u kávy a místo novin četl nějaký blog o cestování. „Hele, co takhle letos někam, kde ještě nebyli všichni naši známí?“ řekl mi a ukázal na mapu nějaké země, o které jsem předtím slyšela tak maximálně ze zpráv. Uznávám, že moje první reakce byla spíš skeptická. „Ale tam přece nebudou ani pořádné hotely,“namítla jsem. Pavel se jen usmál tím způsobem, který u něj dobře znám a který většinou znamená, že se chystá nějaká příhoda.
V květnu jsme dorazili do Taškentu a už na letišti jsem věděla, že tohle nebude naše obvyklá dovolená u moře s bufetovou večeří. Kolem nás se mluvilo nějakými jazyky, které jsem nedokázala ani zařadit, vzduch voněl kořením a na pultech se prodávaly věci, které jsem nikdy neviděla. Při pasové kontrole se na nás usmívali tak mile, že jsem zapomněla na všechny obavy z neznáma.
První dva dny jsme si prohlíželi město, ale pak nám majitel pensionu, takový starší pán jménem Rustam s nádherně vyšívanou čepicí na hlavě, poradil, abychom nejeli tam, kam jezdí ostatní. „Ferganské údolí,“ řekl nám lámanou angličtinou a udělal gesto rukou, jako by popisoval něco nádherného. „Tam je náš skutečný život, ne divadlo pro cizince.“ Hned druhý den jsme si půjčili auto a vyrazili. Cesta sama byla zážitek, protože jsme projížděli krajinou, která vypadala jako z pohádky o Tisíci a jedné noci.
sher-dor-madrasah-registan-square-samarkand-uzbekistan
V jedné vesnici jsme se zastavili kvůli benzínu a zůstali jsme tam celé odpoledne. Místo čerpací stanice tam byl jeden starý muž s kanystry a pumpičkou, ale vedle něj seděl keramik jménem Abdulla, který nás pozval do své dílny. Neuměli jsme ani slovo uzbecky a on ani anglicky, ale nějak jsme si rozuměli. Ukázal mi, jak se dělá ta jejich modrá keramika, a dokonce mi nechal točit na kruhu. Byla jsem hrozná, hlína mi lítala všude kolem, ale smáli jsme se při tom jako děti. Jeho žena mi pak věnovala malou misku, kterou mám doma vystavenou na památku.
Ve Ferganském údolí jsme spali u místních rodin místo v hotelech, což bylo nejlepší rozhodnutí celé dovolené. U Karimoových mě babička Fatima učila vařit „plov“, jejich národní jídlo - rýže s masem, kořením a zeleninou. Já jsem se snažila nakrájet zeleninu tak, jak mi ukazovala, ale pořád mi to nešlo. Ona jen pokývala hlavou a převzala nůž s takovým úsměvem, že jsem věděla, že na tom nezáleží. Muži mezitím seděli na terase a Pavel se snažil domluvit s jejich otcem o fotbale, i když žádný z nich nerozuměl tomu druhému.
Nejvíc mě překvapilo, jak moc nám všichni chtěli pomoct. Když se nám pokazil ventilátor v autě zrovna v tom nejhorším vedru, nestačili jsme ani zavolat „servis“ a už kolem nás stáli tři sousedé s vodou a nářadím. Jeden z nich dokonce běžel pro svého bratra, který prý rozumí autům. Celou opravu pak nechtěli zaplatit a my jsme se cítili trapně, že nám cizí lidé takhle pomáhají.
Ale co nás překvapilo, byl jejich tradiční chléb - non. Každá pekárna má svoje vlastní razítko, kterým označuje chleba, a místní lidé podle toho poznají, odkud chleba pochází. Je to něco jako jejich podpis nebo značka kvality. Pavel byl tím úplně fascinovaný a fotil si ty různé vzory na chlebech jako posedlý. V Uzbekistánu mají tradici, že když někdo cestuje, vezme si s sebou kousek domácího chleba a sní ho, až dorazí na další místo. Prý je to pro štěstí. My jsme to také zkusili, i když Pavel říkal, že je to pověra.
Poslední den jsme se vydali do Margilánu na místní bazar hedvábí, o kterém nám vyprávěla Fatima. Už z dálky jsme slyšeli ten ruch - vyvolávání prodejců, smích, cinkání nějakých nástrojů. Když jsme vešli do té obrovské haly, zůstala jsem stát s otevřenými ústy. Všude kolem byly navěšené hedvábné šátky a látky v barvách, které jsem ani neměla jak pojmenovat. Ženy tam seděly za starými tkalcovskými stavy a tkaly vzory, které se předávaly v rodinách generacemi. Jedna žena, která musela mít přes osmdesát let, mi ukázala, jak se točí hedvábná nit přímo z kokonů. Měla ruce úplně popálené od té horké vody, ale pracovala s takovou grácií, že jsem na to nemohla přestat koukat. Pavel koupil šátek pro mou mámu a já hedvábný šál, který nosím dodnes a pokaždé, když si ho vezmu, vzpomenu si na tu ženu a její milý úsměv.
Když se teď dívám na naše fotky, uvědomuji si, že nejkrásnější nejsou ty z památek, ale právě ty z vesnic a s lidmi, kteří nám ukázali, jak skutečně žijí. Z Uzbekistánu jsme si přivezli plno vzpomínek a chutí, které nám žádný hotel v rezortu nedokáže dát. A hlavně s pocitem, že někdy stojí za to jít tam, kam ostatní nejdou.
