Článek
Ještě nedávno jsem patřila mezi ty rodiče, kteří na umělou inteligenci koukají se směsí nedůvěry a strachu. Když se v televizi objevily zprávy o tom, jak ChatGPT píše domácí úkoly místo studentů, málem jsem dostala záchvat. „To přece není učení, to je podvádění!“ říkala jsem manželovi u večeře, zatímco jsem sledovala, jak naše sedmnáctiletá Tereza něco zase vyťukává do telefonu. Představovala jsem si budoucnost, kde děti nebudou umět ani napsat jednoduchou větu, protože za ně všechno udělá počítač.
Tereza je chytrá holka, ale nikdy nebyla typ, který by nad knihami sedával do noci. Česká literatura jí nikdy moc nešla, matematika ji nenadchla a angličtina byla pro ni spíš nutné zlo než předmět zájmu. Když se blížila maturita, začala jsem být nervózní. Nejen za ni, ale i za sebe – co když nezvládne zkoušky? Co když bude muset opakovat? Jak to pak vysvětlím známým, kteří se ptají, jak si Tereza vede ve škole?
V září čtvrtého ročníku mi pak oznámila svůj plán. „Mami, budu se učit s umělou inteligencí. Stáhla jsem si aplikaci, která mi pomůže připravit se na všechny předměty.“ Moje první reakce byla předvídatelná. „Terko, to není učení! Jak si pak zapamatuješ látku, když ti všechno napíše počítač?“ Ona se jen usmála tím trpělivým úsměvem, kterým se teenageři dívají na své zaostalé rodiče. „Mami, to není tak, jak si myslíš. Ukážu ti to.“
Sedla si vedle mě na gauč a otevřela aplikaci. Začala se ptát na české dějiny, konkrétně na období husitských válek. To, co následovalo, mě překvapilo. Umělá inteligence jí nevyložila látku jako učebnice, ale začala se s ní bavit jako učitel. Kladla jí otázky, ptala se na detaily, navazovala na její odpovědi. Když Tereza něco nevěděla, nevydala jí hotovou odpověď, ale navedla ji k ní pomocí dalších otázek. „Vzpomeň si, o čem jsme mluvily minule. Kdo byl král v té době? A co si myslíš, proč se lidé bouřili?“
Postupně jsem pochopila, že to opravdu není pouhé opisování. Tereza musela přemýšlet, argumentovat, obhajovat své názory. Umělá inteligence ji nutila formulovat myšlenky vlastními slovy a kontrolovala, jestli věcem skutečně rozumí. Když se učila na slohovou část maturity, nepsala jí umělá inteligence sloh, ale analyzovala s ní literární díla, ptala se na motivace postav, na společenský kontext, na autorovy záměry. Tereza musela sama formulovat odpovědi a obhajovat své interpretace.
Nejdřív jsem byla skeptická, ale postupně jsem začala vidět změny. Tereza trávila učením víc času než kdy dřív, ale vypadala spokojeněji. Neměla stres z toho, že něčemu nerozumí, protože si mohla kdykoli něco nechat vysvětlit jinak. Když jí nějaký výklad nevyhovoval, zkusila jiný přístup. Bylo fascinující sledovat, jak si dokáže látku přizpůsobit svému způsobu myšlení. Místo memorování definic začala věcem rozumět.
Maturitní zkoušky začaly v květnu a já jsem byla nervóznější než Tereza. Zatímco jsem večer před první zkouškou nemohla spát, ona si v klidu četla knihu. „Mami, já už vím, že to zvládnu. Cítím, že látku opravdu umím, ne že si ji jen pamatuju,“ řekla mi před odchodem do školy. Bylo v jejím hlase něco, co jsem dlouho neslyšela – sebejistota.
Výsledky se ukázaly minulý týden. Tereza udělala maturitu s vyznamenáním. Češtinu, kterou nikdy neuměla, dokončila s jedničkou. Matematika, před kterou měla vždycky strach, skončila dvojkou. Angličtina dopadla lépe, než jsme doufali. Když mi volala s výsledky, brečela štěstím a já jsem brečela s ní.
Teď, když na to myslím s odstupem času, uvědomuji si, jak moc jsem se mýlila. Umělá inteligence Terezu neučila podvádět – naučila ji učit se. Naučila ji klást si správné otázky, vyhledávat souvislosti, argumentovat. Dala jí to, co jí ve škole často chybělo – individuální přístup a nekonečnou trpělivost. Možná jsem staromódní, ale začínám si myslet, že budoucnost vzdělávání může vypadat docela zajímavě. A hlavně – funguje to.
