Článek
Každý večer jsme si telefonovali a on mi šeptal: „Jsi pro mě nejdůležitější žena na světě.“ Nejprve mě dojímalo, jak je citlivý a jemný, protože jsem dřív narážela spíš na typy, co chtějí jen sex a nic víc. Tenhle byl jiný, jako by vnímal moje srdce do hloubky.
První měsíc jsem si myslela, že je zdrženlivý jen proto, že mě nechce tlačit. Mnozí chlapi lezou do postele pomalu hned po druhém rande, ale on ne. Druhý měsíc uběhl a já čekala, kdy přijde ten okamžik, kdy se k sobě přiblížíme o krok víc. On mě sice líbal, objímal, bral kolem pasu, ale jakmile šlo o cokoli intimnějšího, doslova se zatvrdil.
Odvrátil se, nebo začal narychlo mluvit o něčem jiném, jako by se bál. Polykala jsem zklamání s tím, že třeba čeká na romantickou příležitost – nějaký společný výlet, romantickou chatu v horách. Jenže i tam spolu usínal v mojí posteli oblečený, zatímco já si připadala, jako kdyby mě někdo zaklel. Čtvrtý, pátý měsíc se situace nezměnila. Viděla jsem, že je starostlivý, dává mi dárky, stará se, jestli jsem došla domů v pořádku… ale milování? Nula.
Když jsme se dostali asi do osmého měsíce, občas jsem mu to naznačovala otevřeněji: „Cítím se divně, jsme pár a nic spolu neděláme…“ On se tvářil smutně a říkal: „Promiň, jsem tak nastavený, ale miluju tě, přísahám!“ Mluvila jsem s kamarádkami – jedny mě varovaly, že je to manipulátor, který má jinou ženu. Druhé říkaly, že možná je vážně nemocný. Žádná z možností mě netěšila, ale vyzkoušela jsem s ním promluvit. Sedli jsme si ke mně do obýváku, nalila jsem trochu vína, a řekla na rovinu, že takhle dál nemůžu, že to ničí moji sebedůvěru a připadám si, že o mě nemá skutečný zájem. Zhluboka se nadechl a pak z něj vypadlo to, co změnilo mou realitu: „Já tě fakt miluju, ale jsem asexuální. Nikdy po sexu netoužím, je mi to cizí.“
Myslela jsem, že mě potěší, že mi dal konečně vysvětlení, ale jen to ještě víc bolí. Jak mám žít s mužem, který nepozná potřebu fyzické blízkosti? Který mě sice miluje, dá se říct platonicky, ale já jako žena mám své touhy. Vždycky jsem v sobě nosila představu, že vztah potřebuje erotické jiskření, spojení duše i těla. A teď jsem zjistila, že on to prostě nemá. Ani to neplánuje mít. Nechce se léčit, netrpí pocitem, že by s ním bylo něco špatně. Miluje mě tak, jak umí, a prý ho mrzí, že já tím trpím.
Už jsme spolu deset měsíců a já se cítím uvězněná mezi mozkem a tělem. Hlavou chápu, že je to jeho orientace, není to zlá vůle. Vím, že mi je věrný, stará se o mě, stokrát lepší přístup než dřívější frajeři, kteří mysleli jen na sebe. Ale moje tělo křičí po dotecích, vyžaduje vášeň, tu živočišnou energii, která patří ke vztahu. Zkoušela jsem ho svádět, jemně i dráždivě, oblékla jsem si krásné prádlo, ale on jen smutně pohladil a řekl: „Vím, že bys to chtěla, ale promiň, já to necítím.“ Pak se otočil a šel si číst.
Nemám sílu to hned utnout, protože ho doopravdy miluju – nebo spíš miluju tu něžnou péči, která mě konejší. Ale zároveň nechci žít celé roky ve vztahu, kde není tělesná stránka. Stojím na křižovatce a bojím se udělat krok. Bude ze mě nevěrnice, co si najde milence jen kvůli sexu? Nebo mám žít v celibátu, protože on tak funguje? Zatím jsem to nedokázala vyřešit. Snažím se vydržet, ale uvnitř mě roste strach, že se z té neukojené touhy jednou zblázním.
