Článek
Pracuju v menší firmě v Jihočeském kraji, máme tam kolem dvaceti zaměstnanců, takže se všichni navzájem známe. Když k nám nastoupila Helena, byla jsem nadšená, že tu konečně bude někdo ve stejném věku. Zprvu se chovala mile, začaly jsme spolu obědvat a někdy po práci zašly na kávu. Měla jsem pocit, že spolu řešíme jak problémy na pracovišti, tak klasické holčičí věci – kluky, módu, rodinu. Všechno vypadalo krásně a já byla upřímně ráda, že jsem si v zaměstnání našla „spřízněnou duši“.
Jenže pak jsem si začala všímat, že Helena ví, co dělám po večerech, zná detaily z mých projektů a výstupů, a občas se ptala na drobnosti, které mi přišly divné. Obvykle jsem se s ní o všem dělila, protože proč ne? Byla jsem naivní a myslela, že je skvělé mít po boku parťačku, která vám rozumí. Asi po třech měsících mě ale šéf jednoho dne vzal stranou a s ledovým klidem prohlásil: „Dost mě překvapuje, že tolik nestíháte. Vždyť Helena mi naznačila, že máte s tabulkami problémy a nejste schopná je dotáhnout včas. Co se děje?“
Zůstala jsem stát jako opařená. Co to má znamenat? Je pravda, že s tabulkami mívám plno práce, ale ještě se nestalo, že bych něco vyloženě zpackala. Kdepak, Helena se rozhodla vyzdvihnout mé slabší chvilky před šéfem – a to ve chvíli, kdy já se jí možná naivně svěřila, že s tabulkami občas bojuju. Cítila jsem příliv vzteku a taky zklamání. Pochopila jsem, že moje „kamarádka“ hraje na dvě strany: zvenčí ochotná a veselá, ale uvnitř sbírá proti mně zbraně.
Nejdřív jsem se snažila tvářit, že jde o nedorozumění. Konfrontovala jsem Helenu, co to má znamenat, a ona se vesele usmívala: „Prosím tě, to se šéf asi špatně pochopil. Já jen zmínila, že jsi říkala, jak je to s tabulkami fuška.“ Když jsem jí naznačila, že mě tím potopila, dělala, že o ničem neví a že mluvit přece můžeme otevřeně. Jenže já už ten úsměv viděla jinýma očima, nahlížela jsem na ni jako na lišku v ovčím rounu.
Dalších pár dnů jsem se snažila normálně pracovat, držet si Helenu mírně od těla. Jenže vždycky, když jsem odešla na oběd s jinými kolegy, Helena nějak mizela v šéfově kanceláři. A po mně znovu přilétly nepříjemné dotazy: Proč jsem nevyplnila některé statistiky dřív, jestli nepotřebuju pomoc, a zároveň zda jsem se spíš nepustila do projektů, které převyšují mé schopnosti. Ta arogance mě rozčilovala. Cítila jsem, že Helena podniká malou kampaň, aby se předvedla jako hvězda – a ze mě udělala neschopnou. Bolelo mě to, protože jsem ji považovala za přítelkyni.
Pak přišla ta rána. Měli jsme odevzdat společný výstup, který jsme ladily obě dvě. Já tam do poslední chvíle vylepšovala detaily, Helena se tvářila, že neměla čas. A když jsme výstup předkládaly vedení, Helena tam triumfálně přidala nějaké vylepšení, které jsme původně chtěly řešit spolu, a na které jsem čekala, až se k němu vyjádří. Bez varování to prezentovala jako svůj nápad. Asi netřeba popisovat, jak se šéf rozplýval, jak je Helena schopná a pokroková, a jak já tam vypadala jako neschopný přívěsek.
To už mi trpělivost došla. Vzala jsem si Helenu stranou a řekla jsem jí: „Víš, měla jsem za to, že se kamarádíme. Teď už chápu, že to bylo jen divadýlko. Beru, že tady bojuješ o moje místo – fajn. Ale udělat ze mě rohožku je hnus.“ Ona se jen suše usmála: „Nevím, o co ti jde. Musíš se v práci prosadit sama. Já tě neshazuju, to si děláš sama. Kdybys byla lepší, nepotřebovala bys moji oporu.“ Takhle mě dorazila. Pochopila jsem, že nic nebylo skutečné. Prostě mě využila, abych jí říkala, co dělám, a ona to pak mohla buď očernit, nebo si to přisvojit.
Naštvalo mě to a i zabolelo. Dlouho jsem se potýkala s tím, abych nezahořkla a nezačala každého podezřívat. Nakonec jsem došla k závěru, že je nejlepší Helenu ignorovat a nepouštět si ji k tělu. A taky, že bychom neměli tak slepě věřit každému, kdo se tváří mile. Dnes jsem ostražitější a, co je důležité, Helenu jsem prokoukla – sice hraje chladnou hvězdu, ale s pár kolegy se jí totéž již nepovedlo. Tím si vybudovala pověst intrikářky. Vlastně mi teď ani tak nechybí. Nakonec se poučila i většina lidí okolo. Na konci dne se dá říct, že z té kudly v zádech jsem vyvázla jen s menší jizvou na duši a s mnohem větší odolností do budoucna.
