Článek
Naše každoroční „dámské jízdy“ jsou tradice. Vždycky se na ně těším. Vypadnout z rutiny úřednické práce, nechat starosti doma a jen si povídat. Jenže poslední roky v tom povídání cítím lehký podtón soutěživosti. Jana i Martina jsou vdané, jejich manželé mají úspěšné firmy, staví domy, jezdí na exotické dovolené. A já jsem ta třetí. Ta rozvedená, co bydlí v malém bytě, jezdí starým autem a o dovolené u moře spíš jen sní.
Mám je ráda, opravdu. Ale po každém takovém víkendu se cítím… menší. Jako bych ve srovnání s nimi selhala. Jejich životy jsou barevné a plné událostí. Můj je tichý a obyčejný. A já jsem si zvykla hrát roli té, co potřebuje trochu politovat a popostrčit.
Seděly jsme večer v hotelovém pokoji, v nadýchaných županech, a pily prosecco. Martina vytáhla mobil. „Musím vám ukázat fotky z Malediv,“ řekla a začala listovat galerií. Nádherné pláže, tyrkysové moře, ona se svým manželem, oba opálení a šťastní. Bylo to jako z katalogu.
„Krása,“ řekla jsem upřímně.
A pak se na mě Martina podívala tím svým starostlivým, trochu soucitným pohledem. „Leni, je to nádhera. Musíš si taky někoho najít, abys takhle neživořila. Vždyť si to zasloužíš.“
To slovo mě zasáhlo. Živořila.
Usmála jsem se a nic neřekla. Ale to slovo se mi zarylo do hlavy a zůstalo tam. Živořím? Je můj život živoření?
Když jsem si večer lehla do postele, nemohla jsem usnout. Dívala jsem se do tmy a přemýšlela. Co vlastně znamená „živořit“? Znamená to nemít manžela? Nemít peníze na Maledivy? Můj život není plný luxusu, to je pravda. Ale když se nad tím doopravdy zamyslím…
Po rozvodu, který byl ošklivý a vyčerpávající, jsem si zařídila život přesně podle sebe. Mám malý, ale útulný byt, který je jen můj. Mám práci, která mě sice nijak zvlášť nenaplňuje, ale je jistá a dává mi klid. A hlavně mám čas. Čas na své knihy, na dlouhé procházky po lese, na to, abych mohla o víkendu prostě jen být, bez nutnosti někomu něco vysvětlovat nebo se někomu přizpůsobovat.
A najednou jsem to uviděla jasně. Moje kamarádka to nemyslela zle. Jen si na mě promítala svou vlastní představu o štěstí. Pro ni je štěstí rovnítkem pro partnerský život, finanční hojnost a zážitky, které se dají fotit na Instagram. Nedokáže si představit, že by někdo mohl být šťastný jinak. Můj tichý, nezávislý život v jejích očích nevypadá jako volba. Vypadá jako selhání.
A já jsem jí to celé roky svým mlčením a přikyvováním potvrzovala.
„Holky,“ řekla jsem a můj hlas byl pevný. „Já vím, že mi to přejete, a vážím si toho. Ale já jsem teď poprvé po mnoha letech opravdu spokojená.“
Obě se na mě překvapeně podívaly.
„Váš život je skvělý a já vám fandím,“ pokračovala jsem. „Ale ten můj je taky skvělý. Jen je jiný. Je klidný. A já ten klid miluju. Nepotřebuju, aby mě někdo zachraňoval, protože není před čím. Neživořím. Žiju.“
Bylo to poprvé, co jsem něco takového řekla nahlas. Bylo to děsivé a zároveň neuvěřitelně osvobozující.
V místnosti bylo chvíli ticho. Martina vypadala trochu dotčeně, ale Jana se po chvíli usmála. „Tak to je hlavní,“ řekla. A já jsem věděla, že to pochopila.
