Článek
Anna (42 let) žije s Michalem pět let v menším městě na jižní Moravě. Užívala si klid, než se do jejich společného bytu začaly stěhovat jeho děti z prvního manželství na víkendové pobyty. Zpočátku si myslela, že to zvládne. Nikdy nebyla ta zlá „macecha“ – naopak se snažila, vařila oblíbená jídla, plánovala výlety a nakupovala dárky. Jenže postupně si všimla, že děti neberou jejich společný vztah s nadšením. „Jsou dost odtažité. Občas přijdou s řečmi, jak by bylo hezké, kdyby se máma a táta dali zase dohromady,“ popisuje Anna.
Dětem je deset a dvanáct let, kluk a holka. Zhruba před půl rokem si začala všímat podivné věci. „Přišlo mi, že mi mizí drobné z peněženky. Nejdřív to byla pár korun… nic, co by bolelo, ale přesto jsem byla překvapená. Protože já sama skoro všude platím kartou. Nosím v peněžence jen pár drobných.“ Když se to opakovalo několikrát a do toho kolikrát chyběla i desetikoruna nebo dvacetikoruna, Anna zbystřila.
„Říkala jsem si, že buď blbnu já, nebo si něco beru a nepamatuju si to.“ Aby měla klid, během týdne si udělala malou evidenci a spočítala přesnou částku. Víkend poté se na to podívala – a opět chybělo kolem deseti korun. Jenže kdo by to byl? Ani by ji to nenapadlo, nebýt toho, že k úbytkům došlo vždy ve dnech, kdy děti u nich doma přespávaly. Anna se cítila zmatená i zklamaná. „Říkala jsem si: Proč to dělají? Snad se jich nemusím bát v mém vlastním bytě?“
Chtěla mít jistotu. Místo aby se unáhlila, vymyslela, že tuhle podivnou situaci zaznamená. Zkusila si tedy nenápadně nastavit mobil, tak aby byl položený za květináčem, s výhledem na předsíň, kde nechávala na poličce kabelku. Nebylo to nic profesionálního, ale chtěla mít jistotu. A výsledek? Jeden večer opravdu zachytila nevlastní dceru, jak do kabelky nakukuje, a po chvíli odchází. „Viděla jsem, jak vytáhla mince z peněženky a schovala je v kapse. Nebylo to vymyšlené, bylo to jasně vidět.“
Šla s tím hned za Michalem. Myslela si, že se společně domluví, jak dětem vysvětlit, že tohle je přes čáru. „Jenže on úplně ztuhl. Řekl, že to je nesmysl, že jeho děti by tohle nedělaly. Když jsem mu ukázala i video, tvrdošíjně trval na tom, že tam nic není, že to vidím špatně, a možná jsem si to natočila schválně, abych je pomluvila.“ Anna nemohla věřit vlastním uším. „Já myslela, že budeme řešit jejich výchovu, ale on zpochybnil můj úsudek. Rozčiloval se, že pokud se něco takového děje, děti mají důvod, třeba si připadají v našem bytě odstrčené.“
Od té doby se situace ještě vyhrotila. Michal dětem raději vymýšlí program mimo domov, dvakrát po sobě odjel na chatu, kdykoli nastal víkend a oni měli dorazit. „Nevím, jestli to dělá proto, aby měly pocit, že jim nepronásleduju každý krok, anebo se bojí, že by to znova udělaly a já bych ho tím usvědčila z omylu.“ Anna si připadá naprosto zrazená. „Vidím jasně, co se stalo, ale manžel to popírá. Nemůžeme takhle fungovat. Kdykoli jsem naznačila, že vyžaduju vysvětlení, řekl, ať z toho nedělám drama a ať neštvu jeho děti proti sobě.“
Přitom chce jen trochu respektu a pravdu. „Když jsem se pokusila sama s dětmi promluvit, manžel mi to vyloženě zakázal, prý nemám právo je vyslýchat. A tak tu chodím, peníze si hlídám, ale cítím pořád ten hořký pocit. Když se stydí za ně, tak ať to řekne. Ale ať ze mě nedělá lhářku.“ Anna se obává, že se situace jen tak nevyřeší. „Uvažuji, jestli se mám na to vykašlat, anebo to zkusit řešit radikálně. Co když tohle byl jen začátek a děti si za pár měsíců vezmou i víc?“
Nejvíc bolí, že manžel místo aby problému čelil, raději sbalí děti do auta a odjíždí tam, kde je Anna nevidí. „Na jednu stranu mám pokoj a nic mi nemizí, na druhou stranu se takhle v rodině nedá fungovat. Tohle prostě není normální. Já to beru jako zradu, že mi nenaslouchá. A vím, že děti si to možná vykládají tak, že je v právu a já jsem ta zlá macecha.“ Anna neví, jak manželství zachránit: „Kdyby přiznal, že to děti zkusily, a pomohl jim pochopit, že se to nedělá, dokázala bych se přes to přenést. Ale on mlčí.“
Zatím doufá, že se jednou manžel probere a postaví se k situaci čelem. „Nevím, jestli to zvládneme. Vždycky jsem si myslela, že pravda je nade vše. Jenže on se pravdě vyhýbá. A já si připadám bezmocná.“
