Článek
Hana byla kdysi šťastnou nevěstou, která si ve staré radnici na severu Čech brala svého muže Radka. Všichni se bavili, hudba hrála a ona se cítila jako nejmilovanější žena na světě. Radek byl pozorný, soucitný a vždy stál po jejím boku. Po svatbě si pořídili byt v klidné čtvrti, Hana se těšila na společné dobrodružství a budování rodinného zázemí. První rok byl plný radosti: plánovali budoucnost, smáli se všem nedokonalostem a chodili spolu na koncerty či výlety.
Postupně se však Radek začal chovat zvláštně. „Měla bys doma víc uklízet, já přece zařizuji většinu účtů,“ ozvalo se z jeho strany poprvé po pár měsících. Hana to brala jako drobnou neshodu, která patří k manželství, a nepřikládala tomu význam. Pak se objevily další rady o tom, jak se oblékat a kolik utrácet. Po čase si Hana všimla, že Radek velmi žárlivě vnímá každý její krok venku s kamarádkami. Když řekla, že se zdrží na návštěvě o hodinu déle, Radek zavrčel: „Co tam děláš tak dlouho, s kým jsi tam mluvila?“
Hana se snažila vysvětlovat, že občas potřebuje oddech a popovídat si v klidu s někým jiným než s ním. Jenže Radek jako by se stáhl do svého světa, kde on vydělává nejvíc, a tak je podle něj logické, že se jí může vměšovat do každodenních rozhodnutí. „Kdybys neplýtvala, mohli bychom si dovolit hezčí bydlení,“ pronášel jednou, když se Hana vrátila z běžného nákupu.
Největší rána přišla, když Radek začal vyhrožovat, že buď bude vše podle jeho pokynů, nebo nikam nepojedou na léto. A přitom šlo o dovolenou, na kterou se Hana těšila minimálně půl roku. „Miláčku, chápej, je to moje výplata a já rozhodnu, za co se utratí,“ řekl jí tiše, ale chladně. Dřív by se možná pohádala, tentokrát se zmohla jen na rozklepané: „Ty peníze jsou snad i moje, ne? Vždyť taky pracuju.“
Radek se rozesmál, ovšem bez špetky humoru. „Ne tak jako já, Hani. Pořádně mě poslouchej, a až to bude podle mých pravidel, můžeš se mnou odjet k moři. Jestli ne, klidně seď doma,“ pronesl s ledovým klidem. Hana oněměla a měla co dělat, aby nepropukla v pláč. Rychle pochopila, že s ním rozumná debata neproběhne. Nevěděla, jestli se ho bojí, nebo jím opovrhuje. Spíš obojí. Navzdory všemu k němu ještě cítila lásku, nechtěla mu ublížit, ale uvědomila si, jak moc on ubližuje jí.
Druhé ráno si sedla u kuchyňského stolu s šálkem kávy a přemýšlela, co dál. Vzpomínala na doby, kdy ji Radek nosil na rukou, a ptala se sama sebe, jestli se ten muž vytratil, nebo nikdy neexistoval. Nakonec sebrala odvahu a zavolala sestře, která žije na opačném konci republiky. „Můžeš sem přijet, kdyby něco?“ hlesla potichu. Sestra beze slov souhlasila, zřejmě tušila, že jde do tuhého.
Hana zatím neví, jak to skončí. Zda zruší společné plány na dovolenou a najde sílu postavit se jeho manipulaci. Přesto cítí, že jí zůstala jediná cesta: nenechat se dál zastrašovat a uvědomit si vlastní hodnotu. Nemůže žít v sevření člověka, který její štěstí podmiňuje slepou poslušností. Návrat k lásce si takhle nepředstavovala. „Radši nikam nepojedu, než se nechat uplácet vidinou moře,“ říká si v duchu, zatímco do skříňky schovává spořící obálku pro případ, že bude muset narychlo odejít.
