Článek
Aleš (29) z Plzně si vždy představoval, že bude mít klidnou svatbu někde v přírodě. Menší, s nejbližší rodinou, pár přáteli a důrazem na příjemnou atmosféru, která pojme spíš smích než formality. Simona, jeho snoubenka, měla původně podobný plán. „Měli jsme stejnou vizi: obřad pod širým nebem, grilovačka a kamarádi u ohně, nic moc stresu,“ popisuje Aleš. Jenže jakmile Simoně nabídl její otec, že přispěje penězi na pořádnou oslavu, všechno se otočilo.
Najednou se začaly objevovat návrhy, které Aleše děsily. „Zvažovala luxusní zámeckou zahradu, k tomu dort jako z televizní soutěže o největší sladkou extravaganci, hosty snad z celé republiky a rezervovaný sál v honosném hotelu,“ líčí. Kdykoli se Aleš zkusil ozvat, že to přece není jejich společná dohoda, Simona pouze mávla rukou: „Ale no tak, tohle je jednou za život. Poděkujme tátovi, že chce něco takového financovat.“
Aleš si připadá zahnán do kouta. Nikdy nechtěl sahat cizím lidem do kapsy, natož pak budovat svatbu jen proto, že na ni někdo dá. A hlavně: necítí se dobře v obřadu, kde polovina tváří budou strýcové a tety, které možná v životě ani neviděl. Navíc se bojí, že to rozbije jejich původní intimní náladu.
„Těšil jsem se, že si po obřadu sedneme ke stolu, opečeme klobásy, a kdo chce, přespí ve stanu. Teď to vypadá, že mě někdo hodí do pronajatého apartmá s antickou vanou a připraví mi pětichodové menu,“ popisuje hořce. Cítí, že to jde proti jeho osobnosti a že se do toho jen nechává tlačit.
Když zkusil s ní o všem mluvit, připomněl jí dohodu o klidné rodinné sešlosti. Simona si ale stojí za tím, že „je to přece den, který se má oslavit ve velkém.“ Jednou prý budou dětem vyprávět, jaké úžasné fotky měli a jak všichni žasli nad ozdobenými stoly. Aleš konstatoval, že není proti krásným fotkám, ale nepřeje si zatížit jejich manželství vědomím, že už od počátku se neshodli na tak důležitém momentu.
Začíná se mu honit hlavou, co když je Simona ve skutečnosti úplně jiná, než doufal. „Má takovou tu honosnou svatební horečku, dřív jsme se ale shodovali na úplně jiných věcech. Jestli tohle nevyřešíme, bojím se, že bude problémů víc,“ přiznává.
Kompromis se zatím rýsuje slabě, protože Simona vypadá, jako by se odmítala vzdát byť jediného luxusního prvku. Navrhla sice, že by mohli alespoň snížit počet hostů, jenže to podle ní znamená „místo sto padesáti lidí jen šedesát.“ Aleš se chytá za hlavu, protože on snil maximálně o čtyřiceti.
Také by rád měl obřad pod širým nebem, nejlépe u malé kapličky kousek za Plzní, kde sám v dětství trávil spoustu času při rodinných výletech. Simona ale nadšeně mluví o luxusním zámku poblíž Prahy, kde se sice nikdy neprošli, ale prý to bude „nádherná kulisa pro fotky.“
„Napsal jsem jí včera zprávu, kde prosím o skutečnou dohodu. Že si vážím jejího nadšení, ale chci, aby taky slyšela, co si přeju já. Nechci začít manželství přetahováním o to, kdo z nás má silnější hlas. Byla by to pěkná ironie, kdyby nás samotná svatba rozdělila,“ líčí Aleš.
Celou noc pak strávil bez spánku a přemýšlel, jestli by neměl raději ustoupit. Jenže se bojí, že by si to později vyčítal a v podstatě by přišel o možnost prožít den podle svého cítění. A navíc nechce, aby se z jejich budoucích rozhodnutí stalo pravidlo, že Simona vždy vyhraje, když zatlačí.
