Článek
Od chvíle, kdy se Alena – moje tchyně – nabídla, že pohlídá děti, se mi honilo hlavou snad tisíc obav. Žijeme s manželem Pavlem a našimi dvěma raubíři v menším městečku na severu Čech. Nikdy jsme si nikoho na hlídání nevolali, vždycky jsme všechno zvládali tak nějak svépomocí. Když ale Alena nadhodila, že bychom mohli vyrazit někam sami na dva dny, nejdřív jsem byla zmatená. Pak jsem se podívala na sebe do zrcadla. Unavená tvář, vlasy svázané v neupraveném culíku a triko ušpiněné zbytkem přesnídávky. Došlo mi, že jsme s Pavlem nebyli sami od svatby, a to je už pěkná řádka let. Takže jsem překonala rozpaky a souhlasila.
„Jestli ti to nebude moc vadit, budeme rádi,“ řekla jsem opatrně do telefonu, když mi Alena volala. A stejně váhavě jsem jí vysvětlovala, v kolik děti vstávají, kdy jedí a jaké zvyky mají před spaním. Pokyvovala do sluchátka, jako by stíhala všechny pokyny bez mrknutí oka.
Ráno před odjezdem jsem pobíhala po bytě a kontrolovala, jestli nezapomínám uvést něco zásadního. Když jsem nakonec předala Aleně lékárničku, telefonní čísla a seznam, kde a co najde, jen se usmála, jako by hlídání dvou dětí a hory prádla byly drobná zábava na sobotní odpoledne. Děti se k ní hned začaly lísat, ten mladší nadšeně ukazoval hračky, starší už se vyptával na pohádky. S těžkým srdcem jsem se rozloučila a vyrazili jsme s Pavlem autem na naši první společnou noc mimo domov od doby, co se nám narodil Ondra.
Začali jsme skromně – obědem ve venkovské restauraci, kde nás nikdo neznal a my se nemuseli ohlížet, jestli děti neshodí slánku. Potom procházka k nedaleké rozhledně, večer trocha vína v malém penzionu. Kupodivu jsem se nedokázala úplně uvolnit, nejspíš proto, že jsem v myšlenkách pořád slyšela dětské poňoukání. „Myslíš, že to Alena zvládá? Co když bude potíž, když si Ondra postaví hlavu?“ ptala jsem se Pavla. On jen klidně přikývl, že Alena už vychovala jeho a jeho sestru, takže nějaké naschvály od našich dětí ji těžko vyvedou z míry.
Volali jsme jen jednou, v sobotu večer. V pozadí jsem slyšela cinkání nádobí a dětský smích. Alena řekla, že si zrovna se starším synem kreslí domečky a menší že se krmí buchtou. Působila vesele a uvolněně. Dokonce od nás nic nepotřebovala – prý mají všechno, co chtějí. Zavěsili jsme a já cítila zvláštní směs úlevy a nejistoty: co když to je jen zdvořilost a ve skutečnosti doma vládne chaos?
Nedělní návrat byl k večeru. Po odemknutí dveří jsem očekávala divoké výkřiky, rozházené hračky a unavenou tchyni. Místo toho mě ovanula vůně, v níž se mísila skořice s vanilkou. Nejdřív jsem myslela, že mám halucinace. A pak jsem ji spatřila – Alena v zástěře u kuchyňské linky dokončovala nějakou sladkost. Děti seděly v obýváku, obě v pyžámkách, a tvářily se dokonale spokojeně. Podlaha byla zametená, stůl čistý, prádlo složené. Starší syn mi běžel naproti, křičel, že se učili s babičkou válet těsto. Mladší se mezitím otáčel a žvatlal cosi o koláči. Já jen zalapala po dechu a pohlédla na Pavla, který se tvářil stejně ohromeně jako já.
Než jsem stihla cokoliv říct, ozvala se tchyně: „Doufám, že jste si odpočinuli. Tady máte na snídani koláč s náplní, ráno ho dejte jen maličko rozpéct. Všechno bylo fajn, kluci zlatí.“
Cítila jsem dojetí tak silné, že jsem se bála, aby mi nezačaly téct slzy. Během dvou dnů, které jsme strávili s Pavlem mimo domov, mi došlo, jak moc jsme potřebovali vypnout. Ale taky jsem si uvědomila, že Alena není jen starostlivá tchyně, ale i schopná a laskavá žena, která umí s dětmi pracovat tak, že je to radost pro obě strany. Celou dobu jsem měla v sobě zbytečný strach, zda to zvládne.
Večer nám Alena vyprávěla, co dělali: jak hráli pexeso, stavěli garáže pro autíčka, jak s Ondrou pekli bábovku a vyrobili i pár ozdob z papíru. My s Pavlem jsme poslouchali a občas se pobaveně dívali jeden na druhého. Teď už bylo jasné, že jsme ji zbytečně podceňovali. Když se pak rozloučila a odjela taxíkem domů, já jen stála na prahu bytu a dívala se za ní s vděčností.
„Vidíš, máma je úžasná,“ vydechl Pavel. A já přikývla. Kdybych tu scénu vyprávěla kamarádkám, některé by možná nevěřily, že tchyně zvládla dva malé caparty, ještě si našla čas na pečení a nechala domácnost ve stavu, který byl lepší než před naším odjezdem. Ale my byli očitými svědky. Takže jsme věděli, že i ten nejbláznivější víkend pro ni znamenal radost a šanci užít si vnoučata, aniž by se u toho hroutila.
V noci jsem si lehla a dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, jak často řešíme, že bychom chtěli víc odpočinku, ale bojíme se svěřit děti někomu jinému. A přitom tu máme člověka, který je miluje stejně horoucně jako my. Možná jsem si konečně uvědomila, že dětem prospívá i jiný vzor, než jen my dva rodiče. A nám s Pavlem prospěl ten klid, díky kterému si zas připadáme jako čerstvě zamilovaný pár.
