Článek
Zní to jako běžná rutina rozvedených rodičů, jenže mě nepřestává dráždit pocit, že o tuhle péči a společný čas jsem prosila snad roky. Dřív nejevilo smysl ani navrhnout, jestli by mohl dceru vzít na výlet. Tehdy měl vždycky plno práce, byl unavený nebo měl jiné výmluvy. Po rozvodu se ovšem chová, jako by se mu otevřely všechny dveře a on se konečně naučil být otcem.
Vzpínám se při vzpomínkách na dobu, kdy jsme ještě bydleli ve společném bytě na okraji města. Zatímco dceři bylo sedm, já vedla domácnost, nakupovala, vařila, žehlila a do toho pracovala. On? Počítalo se, že je domluveno, jak bude dceři věnovat aspoň jeden víkendový den měsíčně, aby mi pomohl. Místo toho se vymlouval: „Potřebuju odpočinek, doma chci klid.“ Nebo: „Nechce se mi nikam jezdit, nemám energii.“
Čekala jsem, že ho třeba nakopne, když jsme společně slavili její osmé narozeniny. Byla plná nadšení, chtěla s tátou prožít nějaké dobrodružství, ale on jen seděl, dumal a všechen dárek za něj vybrala moje maminka. Jakmile jsme se ocitli v soukromí, vyčetla jsem mu, že dcera o něj stojí, chce ho víc poznat, a on dává raději přednost seriálům a občasným výpravám s kamarády bez dítěte. Nic se nezměnilo.
Vztah se začal rozpadat, hádky se stupňovaly. Nakonec jsem s dcerou odešla k sestře, která žije v malém domě v sousední obci. Bylo to složité období – podávala jsem žádost o rozvod, seděla s právničkou, abychom domluvily péči o dítě, a on se mezitím tvářil, jako by se nic nedělo. Jenže přesně ve chvíli, kdy rozvodový rozsudek nabyl platnosti, se stal obrat. Ozval se a zmínil: „Rád bych dceru vzal do zoo. A příště na kola. Třeba můžeme jet s mými kamarády a jejich dětmi.“
Zůstala jsem v šoku: „Kde se tohle v tobě vzalo?“ táhlo mi hlavou. Ten, který nikdy nic neplánoval, náhle obrátil. Další víkend opět volal, jestli by si mohl dceru vzít i přes noc, protože pro ni vymyslel výlet na hrad. Ty hrady a zámky, o nichž ještě nedávno tvrdil, že jsou nudné. Dcera byla nadšená: „Mami, táta se mnou fakt chce jet do parku, a potom tam i přespat!“
Někdy ve mně vře vztek. Přemýšlím, proč tohle dělal až teď. Když jsem se ho zeptala, mávl rukou a řekl: „Uvědomil jsem si, že nechci přijít o její dětství. Nechtěl jsem předtím nic kazit, ale byl jsem unavený.“ Já se přitom každý den cítila ještě unavenější, a přesto jsem s dcerou zařizovala všechny kroužky, knihovny a lékaře.
Kamarádky mě uklidňují: „Jsou muži, kteří nedokážou fungovat v klasickém rodinném provozu, ale když je to vymezené na pár dnů, jdou do toho naplno.“ Možná je to tak. Jen mě někdy dohání k slzám, kolik o krásných chvil jsme přišli, když jsme ještě byli rodina. On vše odkládal do neurčita, i malé procházky s dcerou. A dnes, když už nejsme spolu, najednou zvládá i výlety.
Přemýšlím, jestli mám spíš být ráda, nebo jestli mám přirozenou zlost. Dcera konečně poznává, že je její táta aktivní, a já si popravdě někdy přeju, aby byl býval takový i dřív. Možná by se tolik nezanedbala manželská blízkost a my nepotřebovali rozvod. I tak jsem šťastná, že aspoň teď se dceři věnuje – kdyby nic jiného, ona tím získá spoustu hezkých vzpomínek.
Beru to tak, že minulost už nevrátím. Mám alespoň novou jistotu, že dcera nebude bez otcovské pozornosti. Já si mezitím o víkendech odpočinu – ironicky to, co jsem kdysi tak zoufale chtěla, dorazilo v okamžiku, kdy je mezi námi podepsaný rozvodový papír. „Fajn, tak aspoň teď se probudil. Pozdě, ale dceři to pomůže,“ říkám si. Občas to bodne, ale zároveň vím, že i pozdě je lepší než nikdy.
