Článek
Jmenuji se Vladimír, je mi pětačtyřicet let. S Katkou jsme spolu téměř dvacet let a máme tři děti: sedmnáctiletou Lenku, čtrnáctiletou Andreu a pětiletého Filipa. Já podnikám a naše rodina je zatím dobře zajištěná. Jenže Katka se vytrvale vyhýbá myšlence, že by vůbec někdy znovu nastoupila do práce.
Když jsme se poznali, pracovala jako asistentka v menší firmě. Byla spokojená, do chvíle, než přišlo první těhotenství a rozhodli jsme se, že zůstane doma. Po narození druhého dítěte prohlásila, že se do kanceláře vrátí, až dcery povyrostou. Mezitím jsem rozjel vlastní firmu a dařilo se mi. Peníze nebyly problém, Katka stále pečovala o domácnost a občas nadhodila, že by se jednou ráda vrátila ke své profesi. Mně to připadalo ideální: věnovala se dětem, já nosil domů výdělek.
Když obě dcery povyrostly, očekával jsem, že si Katka najde práci. Přesvědčila mě však, že bychom si možná pořídili ještě jedno dítě a tím pádem by stejně do práce nešla. Já se nechal uchlácholit představou, že mít syna by bylo skvělé. A stal se zázrak, narodil se Filip. Od té doby už Katka o práci raději nemluví.
Filipovi bude brzy šest, a já cítím, že Katka ztrácí pojem o reálném světě. Sice se ohání tím, že máme velký dům, zahradu i psa, a že se stará o všechno, co doma je potřeba, ale náš syn půjde do školy a najednou nebude celé dny vyžadovat tolik péče.
Snažím se jí vysvětlit, že by možná měla začít znovu uvažovat o zaměstnání. Ne proto, že by bez jejích peněz naše rodina nepřežila, ale protože se bojím, jak snadno se může cokoliv obrátit k horšímu. „Firmě se teď daří, ale zítra můžeme být na suchu,“ říkám jí. Ona mávne rukou: „Tvá firma je přece stabilní, krach nám nehrozí.“ Ale tohle přece nelze nikdy stoprocentně zaručit.
Katka je vůči mým návrhům na kurzy nebo rekvalifikaci odměřená. Pokaždé tvrdí, že by to stejně nemělo smysl, že jí vyhovuje starat se jen o rodinný krb. Přitom vidím, že už i ztrácí přehled o běžných věcech: co se děje ve světě, jak se mění trh práce, jak lidé fungují mimo domov. A nejvíc se to ukáže, když k nám přijdou přátelé a baví se o svých zkušenostech. Katka mlčí. Nebo se do hovoru vloží tak nešťastně, až je to trapné. „Proboha, ty přece nejsi hloupá ženská!“ probleskne mi hlavou.
Poslední rok se kvůli tomu často hádáme. Ona si myslí, že závidím její pohodlí. „Vždyť jsem tu pro všechny. Bez mé péče byste se neobešli,“ argumentuje. Nemá ráda, když zmíním, že najmu třeba hospodyni, která by jí ulehčila. „Cizí ženská mi tady courat nebude,“ vyštěkne.
Náš kluk brzy nastoupí do školy a já se obávám, že Katka si najde další důvod, proč zůstat doma navždy. „Chci ho vodit do školy a učit se s ním,“ říká. Až i tohle skončí, bude zase o pár let starší, o to těžší se někde uchytit. Bojím se, že jednou, až děti vylétnou z hnízda, zůstane Katka rezignovaná a zařazení do pracovního světa pro ni bude nemožné. Snažím se jí ukázat, že jsem tu pro ni, když se rozhodne do práce opravdu jít, že jí pomůžu hledat pozvolné možnosti. Marně.
„Nechci, aby ses doma zahrabala,“ říkám jí. Ona se uráží. „Tak si mě neber, když je se mnou tolik starostí,“ popíchne mě. Jenže já ji miluju a nechci ji ztratit. Jde mi o její budoucnost, i o rodinnou stabilitu. „Co když se má firma opravdu dostane do problémů? A i kdyby ne, co budeš dělat za deset let, až děti vyrostou?“
Zatím si Katka myslí, že maluji čerty na zeď. Mě trápí, že se mnou nechce vést skutečný dialog. „Děti mě potřebují a ty taky,“ opakuje, jako by tím všechno vyřešila. V její hlavě se prostě nemůže nic zvrtnout. Já ale v noci nespím, vidím před sebou tolik scénářů… a v žádném z nich není pro Katku dobře, když se společenského a pracovního života bude stranit věčně.
