Štěpánka Haničincová: rozdávala radost dětem a přesto její život skončil v osamění a alkoholu

Město Heřmanův Městec ve čtyřicátých letech čpělo po zabíjačkách a strachu. Malá Štěpánka se tu narodila do rodiny ševce a tovární dělnice.

Otec se v krčmě často opíjel, prohrával peníze v kartách a pak doma řádil; jednou prý dívku donutil sedět v koutě s dřevěnými ševcovskými formami na rukou a jindy jí v alkoholovém amoku dusil polštářem.

Když matka zoufalství nevydržela a pokusila se o sebevraždu, stala se pro děti přítelkyní smrt takřka hmatatelnou. Ještě hůř dopadl její mladší bratr; v roce 1945 našel kus vojenské výzbroje a granát si nechal jako hračku. Výbuch ho na místě zabil.

Po rozvodu rodičů se Štěpánka s matkou a později i nevlastním otcem stěhovala z Heřmanova Městce do České Lípy a dále do Děčína. Neustálé přesuny, napjaté rodinné vztahy a stálý strach z opilého otce v ní vybudovaly zvláštní druh ostražitosti a představivosti.

Útočištěm se pro ni stala literatura a školní recitační soutěže. Ve čtrnácti letech stála poprvé na školním pódiu; ovace spolužáků ji posílily v přesvědčení, že chce být herečkou.

Matka se však divadlu bránila. Po maturitě na obchodní akademii šla dívka pracovat na Ministerstvo zahraničních věcí. Nudná práce nad korespondencí diplomatů jí nevzalo chuť hrát – ve volných chvílích zorganizovala amatérský divadelní soubor a tajně si podala přihlášku na DAMU.

Přijali ji; a ona se tak ocitla v Praze mezi studenty herectví. Na škole se seznámila se spolužákem Petrem Haničincem. Vzali se, narodila se dcera Alexandra. Později oba přiznávali, že jejich manželství připomínalo spíše soužití dvou kamarádů než hluboký milostný vztah. Po třech letech se rozvedli.

Na DAMU si Štěpánka vyslechla krutý ortel – nemá prý dost talentu na herectví. Přestoupila tedy z herectví na dramaturgii, kde se naučila vnímat příběh jinak: jako strukturu, rytmus, tempo. Tyto schopnosti se později ukázaly být pro televizní práci klíčové.

Rok 1953 změnil její život i životy tisíců dětí. Československá televize hledala tváře pro první dětské pořady a mladá dramaturgyně přijala nabídku. Její debut „Dětské okénko“ a později „Rozmarýnek“ přinesly do domácností nejen pohádky, ale i nový druh spontánního herectví.

Na obrazovce se objevovala se loutkami Čertík Bertík, medvídek Emánek nebo kachna Kačenka; její hlas dokázal pohladit i vynadat, oči se smály s dětmi a najednou se zdálo, že rozzářená Štěpánka je jejich teta.

Vnímala humor dětí a nebála se chyby – když něco zkazila, omluvila se a okomentovala to tak, že si z ní děti braly příklad. Autenticita a přesvědčení, že televize musí být pravdivá, z ní udělaly hvězdu.

Její práce nebyla jen o moderátorství. Psala scénáře, vymýšlela hry a písničky, natáčela Večerníčky. Přesto nezapomněla na vlastní rodinu. Alexandra jí často pomáhala s dopisy od malých diváků. Každý týden jich přišly stovky a Štěpánka odpovídala, radila dětem s problémy a pomáhala jim hledat odvahu.

V té době potkala druhého manžela Jana Valáška, režiséra. Jejich vztah byl bouřlivý. Když Valáška sklátila mrtvice, pečovala o něj a doufala v zázrak. Smrt milovaného člověka se pro ni stala další ranou.

V 70. letech začala státní moc sledovat umělce s větší nedůvěrou. Přestože Štěpánka nebyla politicky angažovaná, její sláva z ní udělala viditelný terč. Začala psát výpravnou knihu o sovětském tanku, která prý ve scénáři obsahovala pasáže vykládané jako výsměch „bratrské pomoci“ po roce 1968.

Více ji však zničila rodinná volba: dcera Alexandra si vzala muže, který podepsal Chartu 77 a emigroval. Příbuzenský vztah s „nepřítelem režimu“ znamenal vyhazov z televize. Státní bezpečnost jí zabavila pas, sledovala korespondenci, předvolávala ji na výslechy. Z oblíbené tetky se stala persona non grata.

Zoufalá moderátorka jezdila s divadélkem po kulturácích a vystupovala pro děti mimo obrazovky. Peněz bylo málo, smutek velký. Po smrti druhého manžela se znovu provdala – za herce Jana Přeučila.

Vztah s charismatickým mužem ji chvíli držel nad vodou. Společně dělali programy pro děti a navštěvovali nemocnice. On vzpomíná, že odpovídala na každé dětské psaní a měla potřebu pomáhat. Zároveň se však vnitřně rozpadala.

Listopad 1989 otevřel pro mnohé dveře k novým začátkům. Euforie, svoboda, šance na novou kariéru. I Štěpánka věřila, že nadešel čas návratu – že se znovu postaví před kameru a bude pokračovat tam, kde kdysi skončila. Televize jí skutečně nabídla práci, ale s podmínkou, která ji zasáhla jako rána.

Mohla by vystupovat „jako babička Štěpánka“, v šátku a se všemi atributy sentimentální figurky, jež by měla vzbuzovat spíš úsměv než respekt. Návrh ji zranil. Celý život se snažila komunikovat s dětmi důstojně, bez falešného přehrávání, a teď jí nabízeli, aby se stala karikaturou sebe samé.

Jenže svět se změnil. Její pořady se v záplavě amerických seriálů, barevné reklamy a komerční zábavy ztrácely jako drobný hlas ve vřavě. Mladí diváci se dívali jinam, jejich rodiče také. Štěpánka zůstala stát na prahu nové doby – jako někdo, kdo vyrostl na jiné představě televize a nedokázal se přizpůsobit tempu komerce. Pocit ztráty poslání v ní zakořenil a s každým měsícem se proměňoval v hlubší pocit nepatřičnosti.

V zoufalé snaze udržet alespoň stín někdejšího kouzla mládí se rozhodla pro krok, který nebyl v té době úplně běžný – estetický zákrok. Podstoupila plastickou operaci, aby vypadala mladší. Doufala, že když bude působit svěžeji, otevře jí to dveře k novým příležitostem. Ale ani to nepomohlo. Práce nepřicházela a zrcadlo jí připomínalo, že čas nelze přelstít.

V devadesátých letech vydala autobiografickou knihu prostě nazvanou „Štěpánka“. Byla to snaha vyrovnat se se svou minulostí, dát vlastnímu životu řád a smysl. V rozhovorech, které tehdy poskytovala, se snažila působit klidně, někdy až okázale vyrovnaně. Přiznávala však i to, že se uvnitř necítí dobře – že kolem ní zeje ticho a prázdnota, na kterou si nedokáže zvyknout.

I třetí manželství se začalo pomalu drolit. Jan Přeučil byl ponořený do práce, stále aktivní, obklopený kolegy i studenty, zatímco ona se propadala do depresí a pocitu, že zůstává na vedlejší koleji. Na vše sama. V těle se hromadily roky vyčerpání – nízký tlak, záchvaty závratí, noční úzkosti, které ji budily ze spánku.

Lékaři jí opakovaně kladli na srdce, aby nepila alkohol v kombinaci s prášky na tlak. Jenže právě alkohol byl už dlouho jejím nevyřčeným únikem, způsobem, jak ztišit bolest, umlčet vzpomínky a překlenout prázdné večery. Co zpočátku sloužilo jako chvilková úleva, se postupně změnilo v návyk. Když se míchal s léky, otupoval nejen úzkosti, ale i poslední zbytky ostražitosti.

Právě tak tomu bylo i osudného dne. 28. října 1999 vyšel Jan ráno z bytu. Ona zůstala sama. V kuchyni se jí zatočila hlava – slabost, která ji v posledních letech přepadala čím dál častěji. Upadla a udeřila se do hlavy o radiátor.

Když se Přeučil vrátil, našel ji ležící na podlaze. Záchranáři už jen konstatovali smrt. Okolnosti vyvolaly řadu spekulací, jestli nešlo o vědomý odchod. Přeučil ale tyto dohady vždy odmítal: opakoval, že šlo o nešťastnou náhodu, že jeho žena se na smrt nechystala, ba naopak – v posledních týdnech mluvila o plánovaných vystoupeních a nové práci.

Když zemřela, lidé si náhle uvědomili, že s ní odešel kus jejich vlastního dětství. Obraz, který se kdysi každý večer objevoval na obrazovkách, už neexistoval – zůstala jen vzpomínka. V roce 1999 byla uvedena do Televizní síně slávy a obdržela cenu Thálie za celoživotní přínos dětskému divákovi.

Vzpomínali na ni nejen diváci, kteří s ní vyrůstali, ale i kolegové. Jiří Chalupa připomněl, že Štěpánka mluvila s loutkami tak, jako by byly skutečné bytosti, a že nikdy nepochybovala o významu každého dětského dopisu. Právě v této neokázalé opravdovosti spočívalo její kouzlo.

Její životní příběh dnes působí jako memento. Ukazuje, že i člověk, který dokáže rozdávat radost statisícům, může nést neviditelné jizvy. Dětství poznamenané násilím, politické čistky, které ji na dlouhá léta odřízly od práce, zrada vlastních snů, smrt milovaných mužů i jediného syna, pocit nepotřebnosti v novém světě – to všechno se v ní postupně slilo do jediné, tíživé tragédie.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nka_Hani%C4%8Dincov%C3%A1

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HANIČINCOVÁ_Štěpánka_1931–1999

https://dvojka.rozhlas.cz/milovala-pohadky-protoze-verila-na-dobre-konce-osudove-zeny-stepanka-hanicincova-8375192

https://www.super.cz/clanek/celebrity-smrt-bratra-otec-alkoholik-i-mamincin-pokus-o-sebevrazdu-kralovna-detskych-srdci-nemela-radostne-detstvi-763621

https://www.dotyk.cz/magazin/stepanka-hanicincova-30191209.html

https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-stepanka-hanicincova-podle-jiriho-chalupy-9261278

https://www.ceskatelevize.cz/tv-program/PŘÍBĚHY%20SLAVNÝCH%20-%20Štěpánka%20Haničincová/

https://art.ceskatelevize.cz/360/misto-cinu-kavci-hory-stepanka-hanicincova-0dyID

https://www.kvicovice.cz/obec-7/knihovna/vyznamne-osobnosti/