Článek
Když se na velkoplošné obrazovce objeví tvář kanadské rockové hvězdy Bryana Adamse a zazní anglická gratulace, Janek Ledecký sklopí oči. Rychle zamrká, aby zadržel slzy. Před pár minutami jeho dvaadvacetiletá dcera Ester senzačně vyhrála olympijské zlato v superobřím slalomu.
Teď v přeplněném sálu tiskového centra sleduje, jak její idol z dětství chválí novopečenou šampionku. Nikdo to nečekal. „Je to divné, že se ve vás současně pere pýcha, jaké máte úžasné dítě a co dokáže, a na druhou stranu celou dobu trnete, že se něco stane,“ říká později potichu. V tom okamžiku vedle Ester hrdě stojí její otec, který sám zažil jiskřivé okamžiky slávy – a poznal i úzkost a oběti, jež s sebou přináší cesta na vrchol.
Vně naší republiky jen málokdo tuší, že ten vážný muž v pozadí je jednou z legend české hudby. Mimo rodnou zemi pro něj dnes existuje jediné označení: „Ester’s dad“, táta Ester. Narodil se jako Jan Ledecký v Praze roku 1962.
Dětství prožil v umělecké rodině, kde se mísila láska ke sportu i ke kumštu. „Od táty (jsem zdědil) jistou cílevědomost a ze strany mámy zase umělecké vlohy, protože v rodině se všichni více nebo méně kumštu věnovali,“vzpomíná. Sportovní geny i hudební talent se v rodě Ledeckých dědí. Malý Janek se rád proháněl na lyžích, ale ještě raději brnkal na kytaru.
Přesto se po maturitě rozhodl pro vysokou školu, a to z čistě pragmatických důvodů. Psal se rok 1981, totalitní režim posílal mladé muže na dva roky na vojnu – a univerzitní studium nabízelo únik tomuto osudu.
Navíc, jak se Janek uculuje, Právnická fakulta měla pověst fakulty s nejhezčími studentkami. A tak vystudoval práva a získal titul JUDr., i když v hloubi duše už tehdy věděl, že spíše než paragrafy ho vábí tóny kytary.
„Rovnou od státnic jsem tenkrát jel s Žentourem někam na Moravu,“ líčí start své kariéry. Těsně před dokončením školy se mu přihodilo něco, co obrátilo život vzhůru nohama: na nástěnce v budově konzervatoře vedle fakulty objevil lístek, že jazzová zpěvačka hledá členy do vokální skupiny.
Zkusil to, a když posléze rocková kapela Žentour sháněla nového zpěváka, dostal doporučení právě na něj. Bylo mu lehce přes dvacet a ocitl se u mikrofonu pražské bigbítové skupiny, která zkoušela prorazit i přes tichý odpor socialistických mocipánů. Žentour se původně jmenoval „Hemenex“ (jako anglicky šunka s vejci), jenže to soudruhům znělo příliš americky.
„Týden před tím, než jsem přišel na konkurs, se tak přestali jmenovat, protože to bolševikům vadilo. Přejmenovali se na Žentour – klasické staré české slovo, u něhož nikdo nevěděl, co znamená. Bolševici se to báli přiznat,“ směje se Janek.
Nový název obstál, protože normalizační cenzor v něm neodhalil nic závadného. Skupina se stala symbolem domácí rockové scény konce 80. let a hity „Všechno bude fajn“ či „Proklínám“ zněly sálem, kde mládež zapomínala na šedou realitu venku.
Jenže za euforií na pódiu se skrýval nejistý chleba. „Žentour byla v podstatě undergroundová kapela, koncertů nebylo moc a byly mizerně placené,“ popisuje Janek tehdejší realitu. S diplomem právníka v kapse si místo v advokacii nehledal – místo toho chodil v noci vykládat vagóny a přivydělával si, kde se dalo.
Rodiče byli nešťastní, že je muzikant. Jeho otec s matkou nechápali, proč syn zahodil jistou dráhu právníka kvůli polosvobodnému světu hudby, který se navíc odehrával částečně v ilegalitě.
„Nejtěžší pro ně bylo uvěřit tomu, že jsem se rozhodl správně. Že po absolutoriu právnické fakulty prostě nastoupím do toho velmi nejistého byznysu – teď mluvím o showbyznysu,“říká Janek otevřeně. Tehdy ještě netušil, že historie mu dá brzy za pravdu.
Přišel listopad 1989 a Žentour zahrál na Koncertě pro všechny slušný lidi – rocková hudba se naráz stala jedním ze symbolů vydobyté svobody. Než se však kapela stihla nadechnout k nové éře, její charismatický frontman už pomýšlel na vlastní dráhu. „Na ptáky jsme krátký?“ – „Wow! To je naprosto zásadní předěl v mé hudební kariéře,“ vydechne Janek s odstupem let.
Píše se rok 1992 a singl „Na ptáky jsme krátký“ katapultuje Janka Ledeckého mezi nejpopulárnější domácí zpěváky. Jeho melodický rock s chytlavými refrény rezonuje se svobodnou náladou porevoluční doby. Debutové sólové album se stává bestsellerem a Janek s kytarou objíždí vyprodané sály, kam se na něj chodí dívat davy fanynek.
Plakáty s jeho tváří zdobí dívčí pokojíčky. Rodiče postupně, krůček po krůčku, viděli, že se začíná dařit lépe a lépe, takže si nakonec zvykli. Rodinné obavy, zda se uživí, se rozplývají nadšením davů.
Janek se nikdy netajil tím, že šel za úspěchem naplno. „Říká o sobě, že je líný, ale pokud se podíváte na jeho dosavadní život, dá se tomu jen těžko věřit,“ poznamenal trefně jeden novinář. Není divu. V rychlém sledu vydává každým rokem album plné hitů a září v televizních hudebních pořadech.
Mladý zpěvák s bujnou hřívou, spontánním úsměvem a jiskrou v oku je jedním ze symbolů české poprockové scény 90. let. Navzdory nabitému diáři ale neztrácí ze zřetele svůj soukromý život. Už od studentských let žije Ledecký s jednou a tou samou ženou.
Jmenuje se Zuzana, seznámili se během studií, když jemu bylo dvacet a jí sedmnáct. „Byly to nejhezčí holky na škole a Zuzana mezi nimi vyčnívala,“ pousměje se Janek při vzpomínce na okamžik, kdy poprvé spatřil půvabnou blondýnku na univerzitní chodbě.
Zuzana Ledecká pochází ze sportovní rodiny – je dcerou hokejového šampióna Jana Klapáče a sama se závodně věnovala krasobruslení. Mladičký rockový muzikant se do talentované sportovkyně zamiloval ještě dřív, než se stal hvězdou.
Vzali se počátkem devadesátých let, tiše a bez mediální pompy. Janek a Zuzana Ledečtí tvoří šťastný pár už přes třicet let a společně se radují ze svých talentovaných dětí.
Koncem roku 1993 se jim narodil syn Jonáš a o dva roky později dcera Ester. Janek prožíval nejkrásnější období. Stal se milujícím otcem a zároveň byl na vrcholu slávy – v roce 1996 dokonce byl na druhém místě Zlatého slavíka jako druhý nejoblíbenější zpěvák v zemi.
V roce 1993 také složil píseň, která se stala klasikou: „Sliby se maj plnit o Vánocích“ zlidověla a dodnes o svátcích rozeznívá náměstí a rádia. Jenže právě v těch časech se Janek rozhodl, že nezůstane jen u rolí popového idola. V hlavě mu zrál velkolepý plán, jak rozvinout svůj hudební talent novým směrem.
Byl milovníkem Shakespeara a jednoho dne se odvážil téměř k svatokrádeži: převést Hamleta do podoby rockového muzikálu. Psal se rok 1999, český muzikálový boom teprve začínal. Ledecký investoval veškerou energii, jméno i finance do projektu, který mnozí považovali za šílenost. Premiéra rockové opery „Hamlet“ se konala v listopadu 1999 a vyvolala mezi kritiky vlnu nevole.
„Postupem času jsem pochopil, že divadelní obci vadilo, že přišel ‚frajírek‘, co zpívá Na ptáky jsme krátký, a sáhnul jim na tu nejposvátnější krávu dramatického umění. A ještě si ji přivlastnil a nějak ji vydojil. To se nedá odpustit,“ líčí Janek hořce.
Zítra se chystám na spoustu věcí. Ale FB mezi nima teda určitě nebude. Děkuju za všechna blahopřání, co dorazila a ještě dorazí. A tohle je pár fotek, jak se na tu slávu připravuju...
Posted by Janek Ledecký on Tuesday, July 26, 2022
Hamlet měl u publika úspěch, ale česká kritika ho rozcupovala. Byl to šok – pro muže, který do té doby slýchal zástupy fanoušků skandovat jeho jméno, bylo přijetí ze strany „vysokého umění“ chladné a kruté.
Janek se však nevzdal. Hamlet se záhy dočkal uvedení v zahraničí. Díky nezdolné píli a víře ho Ledecký prosadil až na daleká jeviště: v Soulu, Tokiu či na newyorské Broadwayi. „Úspěch i v zahraničí slavil s muzikálem Hamlet. Počet diváků, kteří představení v Česku, USA, Japonsku a Jižní Koreji viděli, přesáhl už 1,3 milionu,“ uvádí se v jeho životopise.
Z českého frajírka se stal mezinárodně respektovaný autor rockové opery. A Janek k tomu hořkosladce dodává: „Většinou za všechny svoje počiny dostávám úplně strašné kritiky. Tím Hamletem to začalo. … Divadelní obec mi to nemůže odpustit.“
Ten dvojí život – na jedné straně miláček lidových mas, na druhé straně trnem v oku kulturní elity – jako by ho posouval stále dál. V příštích letech napsal další muzikály: „Galileo“, později „IAGO“ podle Othella, a vrátil se k Hamletovi v nové inscenaci.
Každé dílo bylo odvážným sázkou, mnohé vznikaly v odstupu od světa. Janek je totiž duší horal. Už v dětském věku propadl zimním horám a tento svůj svět vtáhl i do rodinného života. „Ve třech letech jsem (ve Špindlu) začal jezdit na lyžích. A když se nám tam podařilo koupit domeček, Ester byly dva roky, Jonášovi tři, tak jsme se tam vždycky nastěhovali na zimní sezónu a do Prahy se vrátili, až když zavřely i ty poslední vleky,“ popisuje Ledecký rodinný rituál.
V krkonošské chalupě bezmála půl roku žili obklopeni sněhem a klidem. „Jsem takový maniakální horal,“ glosoval to s úsměvem v televizi. Děti odmala lyžovaly a sáňkovaly, on sám si tam vybudoval malé nahrávací studio, kde složil spoustu písní – včetně Hamleta a Galilea.
Zbytek roku trávili v Praze. Ledecký tam natáčel alba, koncertoval a budoval živobytí, z něhož polovinu pak zabalil do auta a odvezl do hor, aby rodina mohla být spolu. Tahle nomádská dvoukolejnost se vyplatila.
Malá Ester Ledecká poprvé stála na lyžích ve dvou letech – a už z nich neslezla. Tak jako tatínka v jejím věku uchvátil rock’n’roll, ji bezvýhradně okouzlil adrenalin rychlosti na sněhu. „Ester už asi tak kolem třetí čtvrté třídy na základce věděla, že chce být určitě profi sportovec. Jonáš zase chtěl být nejlepší světový komiksový výtvarník,“ říká Janek.
To, co nastalo pak, nemá v Česku obdoby. Manželé Ledečtí se odvážili jít proti proudu výchovy a školství. Protože ratolesti měly jasno o svých životních vášních, rozhodli se jim podřídit všechno ostatní. Odhlásili Jonáše i Ester ze školy a učili je doma. „Celou tu devítiletku absolvovali pod naším vedením a bylo to úplně v pohodě,“ konstatuje Janek.
Každé pololetí chodily děti jen skládat povinné zkoušky, vždy s vyznamenáním. Zbytek času trávily buď na horách, nebo v ateliéru. „Všichni nám říkali, že budou sociálně vyloučení. Jak se ukázalo, tak nejsou,“ směje se dnes Janek. „Podle mě jsou děti na základní škole schopny se na výuku soustředit tak hodinu a půl, zbytek je v podstatě hlídání za státní peníze,“ vysvětluje provokativně.
Matka Zuzana, sama bývalá vrcholová sportovkyně, vzala studium ratolestí na sebe. Především se stala hlavní koučkou malé Ester. „Od Esterčiných pěti let, když Zuzka viděla, jak se do toho Ester pustila, jí pomáhá. Společně vytvořily tréninkový a závodní rytmus, který je naprosto unikátní,“ popisuje Janek týmovou práci matky s dcerou.
Otec se intenzivně věnoval Jonášovi, který zdědil rodový hudební cit i výtvarné vlohy. V pubertě založil rockovou kapelu a Janek ho v tom podporoval – včetně poskytnutí vlastního nahrávacího studia. Jonáš Ledecký se nakonec prosadil zejména jako komiksový kreslíř a ilustrátor, ale muzika ho provází dál. Dnes stojí v čele úspěšné rockové skupiny John Wolfhooker a stejně jako kdysi jeho táta objíždí kluby a festivaly.
Rodina Ledeckých v té době vlastně žila ve dvou oddělených světech. „S manželkou máme kvůli dětem dělenou rodinu,“ poznamenal Janek už roku 2012 v show Jana Krause. Každý z rodičů měl na starosti jedno z dětí – a celá rodina se scházela vzácně, ale o to radostněji. Jankovi kolegové z branže nechápali, proč se dobrovolně vzdává klidu a pohodlí.
Vždyť jako uznávaná hvězda mohl Ester poslat do specializované lyžařské školy a Jonáše na prestižní gymnázium s výtvarným zaměřením. On sám to ale cítil jinak. „Já jsem ještě na právech nevěděl, čím se budu živit. A oni už na té devítiletce věděli, co chtějí dělat,“ vysvětluje jednoduše.
Pro Janka Ledeckého byla rodina vždy posvátná. Nikdy nedovolil, aby ji ohrozily nástrahy showbyznysu. Žije mimo skandály, soukromí si střeží s láskyplnou, až starosvětskou péčí. Jeho žena Zuzana za tři desetiletí společného života téměř nepřekročila práh anonymity.
Novináři jí proto přezdívají paní Columbová – všichni vědí, že existuje, ale skoro nikdo ji neviděl. „Ona sama se schovává, protože má oprávněný pocit, že my si toho veřejného a mediálního zájmu užijeme až až. Vždycky říká, že někdo z té rodiny musí zůstat inkognito,“ tlumočí Janek její filozofii. Možná právě tahle pokora a soudržnost je důvodem, proč jejich manželství přestálo všechny bouře.
„Patří jí svatozář. Hrozně si toho vážím a jsem šťastný, že naše manželství všechny krize přečkalo,“ vyznává zpěvák své ženě veřejně úctu. „Mám pocit, že to je v podstatě proti přírodě. To je asi jako vyhrát ve sportce,“ dodává s úsměvem o tak dlouhém a spokojeném svazku.
Sám se snaží, aby láska neztratila jiskru ani po letech: „Pokaždé, když domů přinesu kytku, je to stejné, jako by to bylo poprvé,“ prozradil jednou svůj trik.
Děti dospěly a naplnily svůj osud. Ester se stala sportovní supernovou. V roce 2018 ohromila svět, když jako první žena historie vyhrála na jedné olympiádě závod na lyžích i na snowboardu. Ještě v předvečer jejího slavného vítězství v superobřím slalomu ji experti odepisovali – jenže ona ve vypůjčených lyžákách sjela kopec nejrychleji ze všech.
Janek ale věřil, že to dokáže. Stál tehdy nervózně u televize a v okamžiku, kdy na výsledkové tabuli u jména E. Ledecká bliklo 1. místo, vykřikl radostí tak hlasitě, až se jeho syn směje, že ho slyšela celá ulice. Hrdý táta záhy nešetřil slovy chvály na sociálních sítích a dojal fanoušky, když sdílel třináct let starý záběr z rodinného archivu – klip, ve kterém malá Ester padá do sněhu a zase vstává.
Ten drobný záběr symbolizoval všechen trénink, dřinu a odhodlání, které vedly k jejímu zlatému zázraku. „Díky talentované sportovkyni Ester Ledecké se Česko dočkalo první zlaté medaile,“ psaly tehdy noviny. Ledecký to prožíval s dojetím a užíval si poplácávání po ramenou od cizích lidí.
„Lidé na mě troubí z aut. Užívám si to jinak než anonymní tatínci,“ přiznal s úsměvem v rozhlase. Zároveň však cítil i něco jiného: zadostiučinění. Jeho nekonvenční přístup k výchově i vzdělání slavil triumf. Ti, kdo před lety říkali, že Ledecký ničí dětem budoucnost, teď museli zůstat zticha.
Krátce po olympiádě Janek v internetovém vysílání ostře vytkl některým novinářům, že kdysi zpochybňovali domácí školu jeho dětí. Připomněl, jak se tehdy psalo o „nezodpovědnosti“ a „ohrožení výchovy“. Dnes, když Ester stojí na sportovém Olympu, působí takové soudy směšně.
Ledecký nikdy nedovolil, aby cizí pochybnosti oslabily jeho víru v rodinu. Když udeřila pandemie a kulturní život ustrnul, neváhal a připojil se ke sportovnímu týmu své dcery. V sezóně 2020/21 s ní objel všechny světové závody jako technická výpomoc. „Jsem takový pohůnek, práce pro všechno – přidržet tyče, sebrat z kopce tyče… Ne, dělám si legraci. Snažím se být prospěšný,“ culil se ve skromnosti.
Užíval si, že může trávit čas po boku Ester, zatímco divadla zůstala zavřená. Právě tehdy také poprvé veřejně přiznal, jak silný strach o ni mívá. „Byl bych hrozně rád, kdyby už někdy ubrala, protože jezdí z kopce i 137 kilometrů za hodinu. … Celou dobu trnete, že se něco stane, protože se prostě občas něco stane,“ popsal otevřeně mrazivý pocit rodiče, který sleduje dítě v riskantním sportu.
Zatímco Ester na svahu hazarduje se zdravím pro setiny sekundy, o pár stovek metrů níže čeká na jejím dojezdu otec – statečně se usmívá, tleská a v kapse přitom nahmatává talisman pro štěstí.
Na prahu šedesátky se Janek Ledecký uznale ohlíží za cestou, kterou urazil. „Lidí, kteří si můžou v muzice dělat, co chtějí, a uživí je to, je strašně málo. Vážím si toho, že patřím mezi ně,“ říká tiše. Splnil si snad vše, co si kdy vysnil: vyprodal sportovní haly, rozezpíval publikum svými refrény, představil světu český muzikál, vychoval úžasné děti.
A přece se v jeho hlase ozývá cosi z klukovského snílka. Stále má jedno nesplněné přání – vzlétnout. Od mládí miluje pocit, když se vznáší nad krajinou. „Byl jsem nastartovaný v tom ’92. roce, když jsem si dělal kurzy padákového paraglidingu. … To lano, na kterém mě táhli na padáku za člunem, se přetrhlo, padák se složil, já jsem spadl… Bylo to jen tak tak. A od té doby jsem na ten padák nevlezl,“ přiznává.
Vědomí nezvládnuté výzvy ho trochu hryže. Chtěl by si ji ještě jednou zkusit osedlat, tu vrtošivou vteřinu mezi nebem a zemí. Možná se mu to povede, možná ne. Už tak toho za život zažil víc než dost.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Janek_Ledecký
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/janek-ledecky-zpevak-ester-ledecka-muzikal-hudba-rozhovor.A250214_181211_hudba_kiz
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/janek-ledecky-dcera-ester-syn-jonas-zpev-7-padu-honzy-dedka.A250902_100840_lidicky_zar
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-na-zapad-od-ase-uz-jsem-jenom-tata-ester-rika-janek-ledecky-246448
https://www.lifee.cz/janek-ledecky-prozradil-co-zdedil-po-rodicich-kazdy-z-nich-mu-predal-neco-duleziteho-5ca91
https://www.lifee.cz/ze-sveta-vip/recept-janka-ledeckeho-na-stastne-manzelstvi-i-po-30-letech-nosim-casto-kvetiny-a-myslim-na-zenu-jako-v-prvnim-roce-vztahu_558279.html
https://www.extra.cz/emotivni-chvilka-janka-ledeckeho-prozradil-cim-ho-ester-dohnala-k-slzam-6a9f6
https://www.dotyk.cz/magazin/janek-ledecky-zena/
https://cnn.iprima.cz/ester-dela-nasi-zemi-uzasnou-vizitku-vsude-po-svete-rika-hrdy-tata-ledecky-19609
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jonas-ledecky-malovani-syn-janek-ledecky-kniha-vnucka.A250204_113556_lidicky_zar
