Článek
Zamiloval jsem se do Kláry. Do holky, která nosí flanelové košile bez jakékoliv ironie, zná rozdíl mezi bramborou sadbovou a konzumní a říká slovo „futra“ jako samozřejmost. A taky do holky, kterou moji rodiče nikdy nevezmou na milost. Protože je z vesnice. A protože… je z vesnice.
Seznámili jsme se na festivalu. Ne na tom hudebním, ale na takovém tom s domácími sýry, burčákem a soutěží o nejdelší okurku. Klára tam prodávala domácí sirupy, já se tam ocitl omylem. Kupoval jsem si brynzu a ona si utírala ruce do zástěry, když mi podávala malou sklenku s nápisem „máta s meduňkou“. V tu chvíli jsem věděl, že je jiná. Tedy, ne že by mi to ten nápis napověděl, ale to, jak se usmívala, když mi přiznala, že sirup je spíš z máty a trochu z loňského mrazu, protože letos to prý „nějak nerostlo“.
Byla vtipná, přímočará a voněla po hruškovici. Ne tak, že by ji pila, ale protože její babička vyráběla kolínskou z peckovice. Přeskočilo to. A pak už to šlo rychle – výlety, večery u Netflixu, její historky o kozách a mých o stážích v korporátu. Smáli jsme se. Hádali jsme se o to, zda je správně „rohlíky“ nebo „rožky“. A pak přišel moment, kdy jsem ji chtěl představit rodičům.
Představoval jsem si to jako klidnou večeři, kde se můj táta zeptá na práci, máma na její koníčky a já budu tiše hrdý, že tam sedí se mnou. Jenže místo toho jsme se dočkali ticha. Ne toho příjemného, chápavého, ale toho, co se rozprostře, když se někdo zeptá, jestli nechcete přidat pažitku, a druhý odpoví, že „to si na zahradě pěstujeme sami, zkusit by to mohl každý“.
Máma se lehce zasmála, ale táta se zarazil. „A co dělají tvoji rodiče?“ zeptal se nakonec. Klára s klidem odpověděla, že mají krávy. Táta polkl. Máma zamrkala. Klára dodala, že sedm kusů. Ticho. Na stole se rozlila omáčka.
Další dny mi máma opatrně naznačovala, že je Klára „trochu jiná“ a že „bys mohl najít někoho, kdo ti bude blíž“. Táta byl přímočařejší. Prý bych měl myslet na budoucnost. Na to, že přece nebudu jezdit na víkendy na pole a místo na dovolenou na přehazování hnoje. Smál jsem se. Ale ne moc dlouho.
Zvláštní bylo, že právě tohle na Kláře miluju. Že není ztracená v tabulkách a analýzách. Že ví, jak voní čerstvě posekaná tráva, a že ji umí rozeznat od té, která „už přešla horkem“. Jenže v našem světě se tahle schopnost nehodnotí zrovna vysoko.
V práci se mě kolegové ptali, jestli už mám někoho „z branže“. Když jsem řekl, že Klára se věnuje bylinkám a včelám, jeden z nich si myslel, že jde o e-shop. Jiný se zeptal, jestli je aspoň influencerka. A když jsem řekl, že má jen tlačítkový mobil, už se jen smáli.
A tak se stalo, že jsem zamilovaný, ale cítím se jako zrádce na obou stranách. Klára cítí napětí, i když ho nekomentuje. Ví, že moji rodiče v ní nevidí partnerku, ale přechodnou zastávku. Moji rodiče zas ví, že čím víc se mě snaží přesvědčit, že „to nemá budoucnost“, tím víc se mi chce ujet na její chalupu a pít bezový čaj z hrnku s oťuknutým ouškem.
Možná to celé skončí špatně. Možná to neustojím. Možná jednou podlehnu tlaku a skončím vedle někoho, kdo zná správné výrazy, má víno s vlastní etiketou a rodiče s diplomem. Ale možná taky ne.
Protože někdy je jeden úsměv v montérkách víc než deset konverzací o developerských projektech. A někdy ta holka, co neumí vyslovit „PowerPoint“, řekne něco, co ti obrátí svět naruby – třeba když tě pozve pod ořešák a jen tak beze slov nalije čaj, co voní jako léto.
A pak víš, že i kdyby to všechno mělo trvat jen chvilku, stojí to za to. Protože mezi kravami a kariérou je někdy tenká čára – a na té čáře já teď stojím.
