Článek
A pak jsem jednou šla psát do kavárny a sedla si ke stolku vedle tří dam. Byly ve věku, kdy už se nikdo nikam nehoní. Ale ony… ony mě úplně vyvedly z omylu. Měla jsem v plánu jen rychle dopsat článek a zase zmizet. Potřebovala jsem klid a silnou kávu. Jenže jakmile si ty tři sedly, bylo po soustředění. Smály se, mluvily nahlas a v jednu chvíli si objednaly prosecco. V deset dopoledne. Bylo mi to k smíchu i trochu proti srsti. V duchu jsem si říkala – no jo, důchod, nic na práci, tak se chodí popíjet. Ale pak jsem je začala poslouchat. Ne schválně. Prostě to nešlo přeslechnout.
Vyprávěly si zážitky z Itálie. Jedna mluvila o tom, jak se naučila sama cestovat vlakem až do Janova, i když její děti tvrdily, že je to moc složité. Druhá ukazovala fotky z výletu na Šumavu, kde si splnila sen a projela se na elektrokole. Třetí se chlubila, že si konečně koupila nový kabát a že ji vůbec nezajímá, co na to řekne její „usedlý“ syn. V jejich slovech bylo něco nakažlivého. Jako by si najednou dovolily žít. Jako by právě teď přišel jejich čas.
Přistihla jsem se, že už dávno nic nepíšu. Jen sedím, usrkávám kávu a sleduju, jak ty ženy září. A začala jsem přemýšlet. Kdy vlastně vznikl ten mýtus, že stáří znamená útlum? Že jakmile člověk přestane chodit do práce, má automaticky chodit už jen na poštu, do Lídlu a pak zase domů? Možná je to tím, jak o stáří pořád mluvíme. Jak ho prezentujeme. Jako něco, co se má tiše přežít. Ale co když to tak není? Co když jsme to jen my, kdo starým lidem pořád podsouvá, že mají být hlavně vděční, nenápadní a šetrní?
Vzpomněla jsem si na svou babičku. Celý život tvrdě pracovala. Uklízela, šila, vařila, vychovávala. A když šla do důchodu, jako by jí někdo zhasl světlo. Nikdo po ní nic nechtěl, ale taky už nikdo nenaslouchal. Dělala koláče, stěžovala si na klouby a říkala, že by měla být ráda, že má klid. Ale ten klid ji dusil. Nikdo ji nenaučil, že ve stáří se dá začít znovu. Že to není konec, ale jen jiný rytmus.
Ty ženy v kavárně to očividně věděly. Nebo se to naučily. Mluvily o plánech, o tom, co chtějí podniknout v létě, že se přihlásily na kurz kreslení a že mají permanentku do wellness. Jedna zmínila, že chodí tancovat, i když jí prý kyčel „křupe jako starý rohlík“. A smály se tomu. Se smíchem, jaký jsem už dlouho neslyšela. Opravdový, nespoutaný, beze strachu z toho, co si kdo pomyslí.
Možná právě tohle dělá rozdíl. Není to o penězích. Není to ani o zdraví. Je to o tom, jestli si člověk dovolí být šťastný i v době, kdy se od něj očekává spíš útlum. Jestli si dovolí být sám sebou, když společnost nastavila jinou šablonu. Starý člověk má být skromný, nenápadný, opatrný. Ale co když si chce dát ráno prosecco? Co když chce jet na výlet? Co když chce flirtovat nebo si koupit kytku jen tak?
Změnilo to moje uvažování. Ne hned. Ale vracela jsem se k tomu ještě večer, když jsem si vařila čaj a přemýšlela, jak vlastně vidím budoucnost. Doteď jsem se stáří spíš bála. Připadalo mi to jako slepá ulička. Jenže možná to není ulička. Možná je to jen jiná cesta, kterou zatím neumíme docenit. Protože se pořád díváme na důchod jako na „odchod“. Ale co když je to příchod? Příchod k sobě, k tomu, co jsme odkládali, co jsme si zakazovali?
Od té chvíle jsem si začala všímat víc. V parku jsem si všimla pána, který se učil francouzsky z aplikace. Ve vlaku starší dámy, která četla Houellebecqa a u toho si zapisovala poznámky. A na koncertě jazzové kapely seděla celá parta seniorů, kteří znali texty líp než já. Všude kolem jsou lidé, kteří nejsou jen „v důchodu“. Jsou ve svém životě. A už se nebojí.
Neříkám, že je to tak u všech. Jsou lidé, kteří mají bolesti, omezení, smutek. Ale i tam, kde jsem to nečekala, nacházím energii. U lidí, o kterých bych si ještě před pár lety myslela, že už mají všechno za sebou. A ono to tak není. Možná právě naopak.
Moje kamarádka říká, že nechce nikdy zestárnout. Ale já si po té kavárně říkám – proč ne? Pokud je stárnutí tohle – smích, svoboda, prosecco ráno a žádné výčitky – tak do toho jdu. Možná to chce jen odvahu překročit očekávání. Přestat být dcerou, matkou, zaměstnankyní, partnerkou… a prostě být. Jen tak. Sama sebou. Bez omluv.
Když jsem si po dvou hodinách konečně zabalila notebook, jedna z těch žen se na mě usmála. Řekla jen: „Píšete? Tak ať vám to jde.“ A mrkla. Jako by věděla, že jsem je celou dobu poslouchala. Možná věděla. Ale nevadilo jí to. Protože její svět byl plný věcí, které jsem do té chvíle neviděla. A o kterých teď vím, že si je nechci nechat ujít. Ani v šedesáti. Ani v sedmdesáti. Ani nikdy.
