Článek
Cílem bylo město za hranicemi a hlavním bodem programu německý obchod. Je zvláštní, jak moc může být supermarket symbolem jiného světa. Ten samý, co máme u nás doma, najednou působil jako něco cizího. Všechny nápisy byly jiné, obaly lesklejší a košíky čistší. Už to samo o sobě mělo podtón něčeho slavnostního. A pak jsme vešli.
Na první pohled bylo všechno stejné. Vozíky, regály, světlo jako v nemocnici. Ale něco v atmosféře bylo jinak. Lidé mluvili potichu. Košíky nevrzaly. Děti si mezi regály nezpívaly. U regálu s uzeninami panovala taková tichá soustředěnost, že by se tam klidně mohlo meditovat na zemi.
A pak to přišlo. Stáli jsme u regálu s pečivem. Německé bulky, německé housky, německé rohlíky. Všechno krásně seřazené. Syn stál vedle mě a díval se na ty křupavé bochánky. Mlčel. A pak to řekl. Větu, která mi zůstane v hlavě asi navždy.
„Mami, tady voní rohlíky tak, že se chceš chovat líp.“
Řekl to úplně vážně. Bez smíchu, bez ironie. Prostě jen jako poznámku, která se mu vynořila z duše. A možná právě proto mě ta slova tak zasáhla. Protože v nich bylo něco pravdivého, něco, co neumíme popsat, ale občas to cítíme. Jako když se octnete na místě, kde věci dávají trochu větší smysl. Nebo aspoň voní tak, že vám dojde, že by to tak mělo být všude.
Stála jsem tam s pytlíkem v ruce a dívala se na ty rohlíky, jako bych čekala, že na mě promluví. A možná i promluvily. Ne slovy, ale tou vůní. Vůní pořádku, klidu, nějaké vnitřní důstojnosti. Neříkám, že v Německu je všechno lepší. Mají taky svoje trapnosti, byrokracii a zavřené obchody v neděli. Ale ten moment u pečiva měl v sobě něco skoro až… mravního. Ano, čerstvý rohlík jako etická stopa národa. Zní to přehnaně? Možná. Ale taky to může být pravda.
Pak jsme prošli kolem uličky s čističi. Byly tam řady produktů, které neznáme. Všechno čisté, přesně popsané, tříděné podle účelu. Nebyl tam nikde cítit zápach spáleného slevového oleje ani dezorientace ze tří různých verzí octa. Vše působilo klidně, tichounce a přitom účinně. Jakoby i ty věci věděly, že mají dělat svou práci a neobtěžovat.
Syn mezitím vesele pozoroval, jaký rozdíl je v německých sušenkách oproti těm, co zná z domova. „Tyhle mají tvar autíčka a chutnají jako opravdové máslo. Ty naše chutnají jako ta krabice, ve který jsou.“
Ano, děti mají dar říkat věci tak, jak jsou. A člověk si díky nim uvědomí spoustu malých detailů, které by jinak přehlédl.
U pokladen jsem čekala katastrofu. Měla jsem před očima všechny ty scény z českých samoobsluh. Nervózní pípání, robotické hlášky, pokladní se sluchátkem, které nikdy nefunguje, a fronty, které začínají u žvýkaček a končí u zubních kartáčků.
Ale tady? Pokladní měla úsměv. Opravdový. Ne ten naučený z tréninku, ale takový ten, co máte, když ráno vstanete a víte, že všechno bude v pohodě. Zboží projížděla klidně, bez zbytečných pohybů. Nikdo nikam nespěchal, nikdo nic nehledal, nikdo si nestěžoval, že „tahle čokoláda měla být v akci“. Svět se na chvilku zastavil a fungoval podle jiných pravidel. Všichni jsme byli součástí něčeho většího. Něčeho, co vonělo po čerstvém pečivu a důstojnosti.
Když jsme vyšli ven, sedli jsme si na lavičku vedle obchodu a jen tak jedli koblihu. Syn měl cukr všude. Na tričku, na nose, v obočí. A najednou řekl: „Já bych tu chtěl jednou bydlet. Tady bych byl hodný i ve škole.“
Zasmála jsem se. A možná jsem tomu i na vteřinu uvěřila.
A tak jsme jeli domů s pár taškami plnými věcí, které vypadají stejně jako ty naše, ale chutnají trochu jinak. A s hlavou plnou dojmů, které se těžko popisují. Ne proto, že by byly složité. Ale protože jsou obyčejné a právě tím výjimečné.
Možná je to celé jen o rohlíku, který voněl trochu jinak. A možná to vůbec nebylo o rohlíku.
