Článek
A já, místo abych to nějak brala s nadhledem, jsem se už v sedm ráno cítila jako hadr na podlahu. Byla jsem podrážděná, zmrzlá, a hlavně jsem měla pocit, že mi celý svět dává najevo, že dneska prostě nemám šanci.
V metru bylo narváno. Lidi stáli namačkaní na sebe, každý se tvářil, že neexistuje. Všichni zírali do mobilu, sluchátka v uších, pohledy prázdné. Jen jsem se snažila najít si někde u tyče kus místa, kde bych přežila dalších sedm zastávek, aniž bych se rozbrečela nebo na někoho zakřičela. V uších mi ještě dozněla hádka s kolegyní z předchozího dne a do toho se mi hlavou honily výčitky, že jsem zase nezvedla telefon mámě. Klasická mentální přehlcenost, kterou zná asi každá holka v Praze, co je na všechno tak trochu sama.
Na Florenci se dveře rozletěly a do vagónu vtrhl další nával lidí. V tu chvíli se to stalo. Jedna starší paní přede mnou zakopla, já udělala krok stranou, abych jí uhnula, ale nepočítala jsem s tím, že pode mnou bude ta zatracená loužička vody. Uklouzla jsem tak nešikovně, že jsem nestačila ani vykřiknout. Najednou jsem seděla. Na někom. Přesněji řečeno – na klíně cizího muže.
Byla jsem v šoku. Všechno se odehrálo během vteřiny, ale mně to připadalo jako zpomalený film. Nejdřív jsem cítila jeho ruce, jak mě automaticky zachytily, pak jsem se podívala do jeho tváře. Usmíval se. Ale ne tím „haha, trapas“ způsobem. Usmíval se klidně. Jako někdo, kdo ví, že se občas prostě věci stanou. Že se lidi potkají, i když to nevypadalo jako schůzka. Jen tiše řekl: „Dobrý, jste v pořádku?“ a já jsem poprvé za celý den měla pocit, že se mi chce smát.
Samozřejmě jsem se zvedla, omlouvala se asi třikrát za sebou, rukama si uhlazovala kabát a červenala se jako malá. Lidi okolo se tvářili, že nic nevidí, což byla možná ta největší pomoc. Ale ten muž, pořád seděl, pořád měl ten klidný výraz, a jen řekl: „Nestresujte se. Hlavně že jste se nezranila.“ A já mu za to byla vděčná víc, než bych tehdy přiznala.
Celý zbytek cesty jsem stála vedle něj a cítila se, jak kdyby se něco v tom dni změnilo. Jako by se do něj konečně dostalo trochu lidskosti. Nebo lehkosti? Neumím to pojmenovat. Ale přestala jsem se cítit jako blbec. A to je někdy ta největší úleva.
Od té doby přemýšlím, jak je zvláštní, že právě ve chvílích, kdy jsme nejzranitelnější, poznáme, kdo se k nám chová jako člověk. Všichni mluví o pomoci při nehodách, o hrdinství, o velkých činech. Ale to, co mně ten muž v metru dal, byla úplně obyčejná slušnost, klid, přijetí situace bez sarkasmu a posměchu. A já si uvědomila, jak málo to zažívám. Jak málo si dnes lidi dovolují být normální. Bez přetvářky, bez scén, bez urážek.
Zažila jsem spoustu reakcí na trapasy. Smích, úšklebky, komentáře. Ale tahle reakce byla jiná. A přitom vlastně úplně jednoduchá. On se prostě zachoval tak, že jsem se nemusela cítit hůř, než už jsem se cítila. A to se mi zdá jako neuvěřitelně vzácná vlastnost. Všichni řeší, jak se má člověk bránit útokům. Ale co kdybychom místo toho víc mluvili o tom, jak člověka neshodit, když je zrovna slabý?
Víte, ono to celé může znít jako drobnost. Holka uklouzla, skončila na někom na klíně, všichni zapomněli. Ale já si tu situaci pamatuju do detailu i po týdnech. Pamatuju si jeho hlas, ten klid v něm. Pamatuju si, jak se na mě nepodíval ani vteřinu tak, aby mi bylo nepříjemně. Jak to nebylo trapné, i když to mělo být. Jak to nebylo divné, i když jsme byli cizí. A to je přesně ono. V lidském kontaktu totiž nejde o to, co se stane – ale o to, jak na to reagujeme.
Když jsem o tom vyprávěla kamarádce, smála se, že jsem si našla romantický klín. Ale já si z toho neodnesla romantiku. Odnesla jsem si pocit bezpečí. A to je něco, co člověk v metru vážně nečeká. Nešlo o flirt, nešlo o záchranu princezny. Šlo o úplně obyčejné „já vás podržím, dokud se nesrovnáte“. A to je v dnešním světě víc než kdejaké hrdinství.
Od té doby si víc všímám lidí kolem sebe. Ne jejich kabátů nebo mobilů, ale pohledů. Všímám si, kdo uhýbá očima a kdo se usměje. Všímám si, kdo někomu podrží dveře, kdo nabídne místo, kdo se zastaví, když někdo zakopne. A mám pocit, že právě v těchto chvílích se ukazuje, jak moc jsme ochotni být lidmi. Ne spotřebiteli, ne chodci, ne účastníky provozu. Ale prostě jen lidmi.
Ten muž byl možná jen jedním z tisíců, co denně projedou metrem. Možná ho už nikdy neuvidím. Ale kdyby to náhodou četl, chtěla bych mu říct jedno velké děkuju. Ne za to, že mě chytil. Ale za to, že mě nechal padnout s důstojností. Že se nesmál. Že mi ten den nezkazil víc, ale naopak ho udělal o trochu lepší. A že mi připomněl, že někdy stačí být jen trochu víc člověkem. I když jen na pár vteřin. I když jen v metru.
