Článek
Většinou jsem měla jednu, maximálně dvě, a když už se nějaká rozpadla, prostě jsem si koupila novou. Nepotřebovala jsem k tomu slavná jména, pro mě byla důležitá praktičnost a to, aby se mi kousek líbil. Jenže i tak se mi jednou podařilo natrefit na kabelku, která mi okamžitě padla do oka. Nebyla to žádná luxusní značka, ale krásný, jednoduchý design, kvalitní materiál a k tomu barva, která se hodila ke všemu. Po delší době jsem si řekla, že si udělám radost.
Když jsem si ji přinesla domů, měla jsem z ní opravdovou radost. Připadalo mi, že mi dodala šmrnc a trochu sebevědomí navíc, protože jsem po dlouhé době měla pocit, že nosím něco opravdu hezkého. Že jsem si nepořídila jen věc, která poslouží, ale kousek, který mi dělá dobře na duši. Víte, někdy nejsou tyhle drobnosti jen o praktičnosti. Je to radost z maličkosti, která vám zpříjemní každodenní život.
O pár dní později jsme se sešli u švagrové na rodinném obědě. Nebylo to nic zvláštního, prostě klasická rodinná sešlost, kde se řeší děti, práce a všechno možné. Kabelku jsem měla u sebe, protože jsem zrovna šla z města, a samozřejmě si jí všimla. Pochválila ji, uznala, že je pěkná, a já se v duchu zaradovala, že jsem si opravdu vybrala dobře. Jenže hned poté přišla ta věta, která všechno pokazila. „Ale víš co, na opravdovou značku stejně nikdy mít nebudeš.“
Musím přiznat, že mě to zarazilo. Nečekala jsem, že kompliment dokáže někdo během jediné vteřiny proměnit v uštěpačnou poznámku. Usmála jsem se, protože jsem nechtěla kazit atmosféru, ale uvnitř mě to bodlo. Co tím vlastně chtěla říct? Že nejsem dost dobrá? Že si nikdy nebudu moct dovolit kabelku od Diora, Gucciho nebo Louis Vuittona? Možná má pravdu. Možná si takovou kabelku nikdy nekoupím, protože mám úplně jiné priority, ale proč by to měla být výtka?
Přemýšlela jsem nad tím ještě dlouho potom. Švagrová patří mezi lidi, kteří si potrpí na značkové věci. Když si něco kupuje, tak to musí být vidět. Oblečení, boty, doplňky všechno s velkým logem, aby bylo jasné, odkud to je a kolik to stálo. Já jsem taková nikdy nebyla. Ne proto, že bych neměla ráda hezké věci, ale proto, že pro mě nikdy nemělo cenu platit za logo. Upřímně řečeno, raději utratím peníze za zážitky, cestování nebo kvalitní jídlo, než abych investovala desetitisíce do kabelky, kterou budu muset schovávat v ochranném pytlíku, aby se nepoškodila.
Na druhou stranu, taková poznámka dokáže člověku podkopat sebevědomí. V jednu chvíli se cítíte hezky, jste spokojená se svou volbou, a najednou přijde někdo, kdo vám dá najevo, že podle jeho měřítek jste pořád ta, co nemá dost. A to jen proto, že nenosíte na rameni logo, které považuje za symbol úspěchu. Zvláštní, jak rychle se dokáže radost proměnit v pocit trapnosti.
Večer jsem o tom mluvila s partnerem. Smál se tomu a řekl mi, ať si z toho nic nedělám, protože švagrová má potřebu se vyvyšovat skoro nad každého. A měl pravdu. Kolikrát už si neodpustila rýpnutí do našeho auta, které sice není nejnovější, ale je spolehlivé, nebo do toho, že jsme byli na dovolené v Chorvatsku a ne v nějakém exotickém ráji. Je to prostě její styl – místo aby si věci užívala, pořád je s někým porovnává.
Jenže i když vím, že to tak je, nedokázala jsem se té myšlenky zbavit. Proč mají někteří lidé potřebu ponižovat ostatní? Co jim to přináší? Mně stačí mít kabelku, která je hezká, praktická a mám z ní radost. A opravdu mě netrápí, že na ní není obří logo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ta slova o „opravdové značce“ nejsou o mně, ale o ní. O jejím světě, kde se hodnota člověka měří tím, co má na sobě, a ne tím, jaký je.
Od té chvíle jsem si řekla, že si tu kabelku budu nosit s hrdostí. Protože je moje, líbí se mi a dělá mi radost. A jestli si někdo myslí, že bez slavného loga nestojí za nic, je to jeho problém. Já jsem ráda, že se nemusím hnát za iluzí luxusu a že si dokážu vážit obyčejných věcí, které mi zpříjemní život. Ta kabelka je pro mě symbolem něčeho jiného než prestiže – je to malý kousek radosti uprostřed všedních dní. A to je pro mě mnohem víc než jakýkoliv nápis na štítku.
Možná si nikdy nekoupím kabelku za desítky tisíc. Možná nikdy nebudu mít šatník plný značkových věcí. Ale jestli je měřítkem hodnoty tohle, tak takovou hru ani nechci hrát. Raději budu mít jednu „obyčejnou“ kabelku, která mi vykouzlí úsměv na tváři, než deset značkových, kvůli kterým budu muset žít nad poměry a dokazovat světu něco, co stejně není podstatné. A když mi příště někdo řekne, že na opravdovou značku nikdy mít nebudu, odpovím mu, že naštěstí ani nechci.
