Článek
Šla jsem cíleně pro zboží z letáku
Všude plakáty, červené cedule, velká akce. Máslo, káva a těstoviny, přesně to jsem potřebovala. Vzala jsem si jejich zákaznickou kartu a šla k samoobslužné pokladně. Sleva ale nikde. Zavolala jsem obsluhu, protože jsem si myslela, že jsem jen něco špatně načetla.
Prodavačka přišla, ale pomoc to nebyla
Bez pozdravu se podívala na displej a suše řekla, že slevy mám špatně. Prý musím mít aktivovaný účet v aplikaci a sleva funguje jen přes internet. Řekla jsem jí, že internet v mobilu nemám. Odpověděla mi tónem, jako by to bylo něco trapného. „No tak to jste bez slevy. Tohle není pro důchodce, to je pro ty, co to umí,“ procedila bez mrknutí oka.
Připadala jsem si jako přítěž
Stála jsem tam a cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Nejen že mě odbyla, ale udělala to způsobem, který dal jasně najevo, co si o nás starších myslí. Bylo to nepříjemné, ponižující a absolutně zbytečné. Místo aby vysvětlila, jak to funguje, pustila se do odsuzování.
Když jsem to řekla synovi, nemohl to nechat být
Druhý den šel se mnou. Vzal stejný nákup, nechal si ho načíst a zeptal se, proč já zaplatila víc. Zavolali vedoucího, který začal vysvětlovat, že slevy platí jen přes internet. Syn se ho zeptal, jak si to představují – že kdo nemá chytrý telefon, má platit víc? A že to působí, jako by důchodci nebyli vítaní zákazníci.
Slevu mi uznali, ale bez omluvy
Jen mi vrátili rozdíl v ceně. Nikdo neřekl promiňte, nikdo nevysvětlil, proč se mnou mluvili tím způsobem. Ta prodavačka mě přitom celou dobu pozorovala s výrazem, který říkal jediné – že jsme obtíž. Přitom jediný rozdíl mezi mnou a ostatními je ten, že nemám aplikaci v telefonu. A podle nich už ani nárok na důstojný přístup.
