Článek
První dojem nebyl dobrý
Když se ke mně přistěhoval, byl jsem ve střehu. Byl uzavřený, nemluvil s nikým, měl neustále zamračený výraz a vždy jen kývl hlavou. Nepůsobil přátelsky a já ho okamžitě zaškatulkoval jako arogantního podivína. Nechodil na žádné domovní schůze, nepozdravil děti na chodbě a člověk by přísahal, že mu vadí i ptáci na stromech.
Vadilo mi na něm všechno
Přišlo mi, že mu pořád něco není vhod. Jednou nás „napráskal“, že máme na balkoně sušák, podruhé si stěžoval, že náš pes štěká, i když to bylo jednou za den, a navrch jsem měl pocit, že mě měří pohledem, kdykoli se potkáme. Prostě jsem ho nemohl vystát. A začal jsem si o něm dělat obrázek, aniž bych ho vlastně znal.
Situace se změnila kvůli úplné banalitě
Jednoho dne jsem nechal klíče v zámku z vnitřní strany dveří. Nešlo se k nám dostat a žena se s dětmi nemohla po návratu domů dostat dovnitř. Já byl v práci a nemohla se mi dovolat. Nakonec zazvonila právě u něj, protože všichni ostatní sousedi byli pryč. On jediný zvedl telefon a přišel jí pomoct. Zavolal zámečníka, pomohl s dětmi, dokonce jim uvařil čaj. Já se o tom dozvěděl až večer.
Bylo mi trapně, že jsem o něm smýšlel tak špatně
Když jsem mu přišel poděkovat, nechtěl ani slyšet o nějaké náhradě. Prý to byla samozřejmost. V tu chvíli jsme se poprvé opravdu bavili. O životě, práci, dokonce o fotbale. Ukázalo se, že má skvělý smysl pro humor, ale taky za sebou pár dost těžkých věcí. A teď chce jen klid a ne každý den mluvit se sousedy. A mně došlo, jak snadné je někoho odsoudit jen podle výrazu.
Od té doby se dívám jinak i na ostatní
Nemůžu říct, že jsme dneska nejlepší kamarádi. Ale máme se v úctě, občas prohodíme pár vět, a když se něco děje, víme o sobě. Přestal jsem si všímat toho, jak kdo vypadá nebo se chová na první pohled. A zjistil jsem, že soused není žádný trouba. Jen jsme si nerozuměli, protože jsme si k tomu nedali příležitost.
