Článek
Ze začátku jsem tomu nevěřila
Sedla jsem si na volné místo, vytáhla knížku a chtěla si zkrátit cestu. Vedle mě seděl muž středního věku s telefonem u ucha. Prvních pár minut jsem ho vnímala jen okrajově, ale pak mi došlo, o čem mluví. Bez zábran vyprávěl svému známému, jak jeho žena zase nic neudělala, že je neschopná, a že kdyby neměli děti, už dávno by ji opustil.
Znělo to jako zlý vtip
Čím víc mluvil, tím míň jsem tomu rozuměla. Nešlo o vztek nebo momentální frustraci. Mluvil klidně, skoro znuděně. Jako by mu nedocházelo, že o pár centimetrů dál sedí cizí lidé a všechno slyší. A hlavně, že to, co říká, je ubohé.
Snažila jsem se ovládnout
Říkala jsem si, že není moje věc do toho zasahovat. Že každý má právo na soukromý rozhovor. Ale když se začal smát a říkat, že jeho žena určitě „zase sedí doma jak kvočna“, že si „ani nezaslouží, aby ji bral někam ven“, přetekla mi trpělivost.
Otočila jsem se na něj a promluvila
Zeptala jsem se ho, jestli by mu nevadilo, kdyby jeho žena mluvila o něm stejně. Nečekal to. Nejdřív se snažil hrát, že neví, o čem mluvím. Pak zrudl a začal se vymlouvat, že to byl vtip. Jenže nikdo se nesmál. Lidé kolem mě ztichli a bylo jasné, že i jim ten rozhovor vadil.
Zbytek cesty mlčel
Telefon rychle schoval a už ani necek. Díval se z okna a vyhýbal se pohledem. Mně se sice trochu třásly ruce, ale cítila jsem, že jsem to udělala správně. Tohle nebyl výlev zoufalého manžela. Bylo to ponižování někoho, kdo s tím nemohl nic udělat. A to si žádná žena nezaslouží.
Lituju jediné věci
Že jsem si ten rozhovor nenahrála a neposlala ho jeho manželce. Ne že bych chtěla rozvracet rodiny, ale někdy je potřeba, aby člověk slyšel, co o něm říká ten, s kým žije. I kdyby to mělo být naposled.
