Článek
Martina (34) už pár let pracuje jako prodavačka v místním supermarketu. Denně obslouží stovky zákazníků, z nichž většina zmizí z paměti hned, jak odejdou. Někteří však utkví v paměti déle – jako třeba pan Novotný, starší muž, který chodí pravidelně každé ráno.
Pan Novotný nikdy nespěchá, naopak si svůj každodenní malý nákup užívá. Sobě vždycky koupí nové křížovky, manželce něco sladkého. Vždycky s Martinou prohodí pár slov – jak se mají, co manželka bude dnes vařit, jestli se jim o víkendu zastaví vnoučata. Pro Martinu je to příjemné zpestření monotónní práce a pan Novotný má zase pocit, že na něm někomu záleží.
Tohle poklidné ranní povídání ale očividně vadilo paní Havlíčkové, ženě v předdůchodovém věku, která dnes stála ve frontě hned za panem Novotným. Už ve chvíli, kdy pán pomalu hledal drobné, dávala najevo svou netrpělivost hlasitými povzdechy a protáčením očí.
Když Martina zahájila obvyklý rozhovor s panem Novotným, paní Havlíčková už to nevydržela a začala hlasitě komentovat: „To je strašný, vy tu máte pracovní dobu na kecání, ale my ostatní spěcháme do práce! Laskavě si ty řeči nechte na někdy jindy.“ Martina cítila, jak jí stoupá krev do hlavy, ale místo výbuchu jí najednou osvítila geniální myšlenka.
Se širokým úsměvem sáhla po mikrofonu místního rozhlasu a na celý obchod zahlásila: „Pokladna číslo 3 – terapeuta prosím! Opakuji, terapeut na pokladnu číslo 3.“ Všichni lidé ve frontě, kromě paní Havlíčkové, vybuchli smíchy. Dokonce i pan Novotný se začal srdečně smát.
Paní Havlíčková v tu chvíli úplně zrudla, mlčky zaplatila a rychle odešla. Ve frontě ještě chvíli dozníval smích a lidé se na Martinu usmívali a přikyvovali. Pan Novotný ještě poznamenal: „To bylo potřeba říct už dávno, Martinko. Tohle bylo lepší než ranní káva.“
Martina netuší, jestli se paní Havlíčková ještě vrátí, ale ví, že nikomu v téhle frontě chybět nebude. A i kdyby, Martina už teď ví, jak na protivné zákazníky reagovat – s humorem a nadhledem, protože někdy je prostě nejlepší odpovědí srdečný smích.
