Článek
Ranní kafe v kanceláři IT oddělení naší korporace je rituál. Nejde ani tak o kofein, jako spíš o nezávazné tlachání, které nás má připravit na další den plný serverů, firewallů a tiketů. Já, Petr (32), vedoucí malého týmu specialistů na sítě, jsem si právě užíval klidnou chvilku s Lenkou (30), naší organizační duší. Lenka je úžasná. Sama o sobě říká, že je „expedice v ajťácké džungli“, ale bez ní by se naše jinak geniální, leč občas chaotická parta, rozsypala jako domeček z karet. Má na starosti všechno od plánování dovolených přes objednávání firemního občerstvení až po řešení drobných administrativních krizí. A hlavně – občas přináší do naší technokratické bubliny perly, které by nevymyslel ani ten nejlepší stand-up komik. Dnes to bylo obzvlášť silné.
„Petře, mám pro tebe důležitou zprávu,“ začala Lenka s takovou vážností, až mi zaskočilo sousto koláče. „Blíží se konec QR kódů.“ Podíval jsem se na ni s pozvednutým obočím. „No jo, Leni, už mě to taky prudí. Pomalu ho má i chleba, viď? Ale zase si pak přečtu alergeny, takže vlastně dobrý,“ snažil jsem se odlehčit situaci s úsměvem, protože jsem předpokládal, že si dobíráme obecné rozšíření těchto kostiček. Lenka ale zůstala naprosto vážná. Ani náznak úsměvu, ani mrknutí. Jen ten soustředěný, lehce ustaraný výraz.
„Ne ne, Petře, ty to nechápeš,“ pokračovala, aniž by se nechala vyvést z míry. „Oni prostě dojdou. Fakt dojdou. Četla jsem to na Facebooku.“ V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli si ze mě dělá legraci. Lenka je sice občas naivní, ale tohle? Jako IT specialistu mě napadlo snad deset různých důvodů, proč je to naprostý nesmysl. Přesto se tvářila tak upřímně, tak bezelstně, že jsem začal vážně pochybovat o jejím duševním stavu – nebo spíš o síle dezinformací, které se šíří internetem.
„Holka zlatá, ty jsi zase něčemu naletěla, viď?“ snažil jsem se jí jemně naznačit, že se možná mýlí. „QR kódy, Leni, to jsou jenom… prostě znaky. Jako písmenka a čísla. Jsou to jenom informace zakódované do obrázku. Ty taky dojdou jenom v polívce, když je sníš.“ Zkoušel jsem jí vysvětlit, že nejde o omezený fyzický zdroj, ale o standard pro digitální reprezentaci dat. Viděl jsem, jak jí to v hlavě šrotuje, ale původní vážnost jí z tváře nemizela.
Chvíli na mě zmateně koukala, pak jí to ale nejspíš došlo. Jako by se jí v očích rozsvítila žárovka. Pomaloučku se jí začaly koutky úst zvedat, až se rozesmála. A já s ní. Byla to ta naše nakažlivá, bezelstná Lenka, co rozesměje i největšího morouse. „Takže oni nedojdou?“ zeptala se se smíchem, ale přesto s náznakem lehkého zklamání, že se žádná QR apokalypsa konat nebude. Ujistil jsem ji, že ne.
Ten zbytek rána jsme se k tomu ještě párkrát vrátili a pokaždé jsme se bavili. Už teď ale vím, že tohle je zlatý hřeb pro náš oběd. Dnešní menu je rajská polévka. A jsem si naprosto jistý, že když u oběda vytáhnu téma Lenčiných „docházejících QR kódů“, tak se kolega Tomáš, který má tendenci se u jídla smát až k slzám, poprská polévkou a budeme mít zábavu na celý zbytek dne. Protože i v IT platí, že život píše ty nejlepší příběhy a humor je často ta nejlepší cesta, jak se s realitou vyrovnat.
