Článek
Pan Jiří měl jednoduché přání, objednal si nový herní ovladač z e-shopu, protože ten starý odešel do křemíkového nebe právě ve chvíli, kdy měl rozjet maraton svých oblíbených retro her. Objednávka byla odeslána rychle a e-shop hlásil, že balíček byl předán České poště k doručení.
Den první: nedoručeno
Jiří seděl doma a sledoval online sledování zásilek. „Doručovatel převzal zásilku.“ Super. Objednal si dovolenou, byl doma, čekal. Nikdo nezazvonil. Nikdo neklepal. Ve schránce žádné oznámení. Na webu večer svítila zpráva: „Adresát nezastižen, zásilka uložena na pobočce.“
„To si dělají srandu,“ procedil mezi zuby. Nikdo nepřišel. Nikdo nezvonil. V domě je funkční zvonek a dveře byly dokořán.
Den druhý: první výlet na poštu
Jiří šel ráno na pobočku. Fronta jako obvykle, důchodci, maminky s kočárky, naštvaný pan v montérkách. Po 25 minutách se dostal na řadu.
„Zásilka tady není,“ suše sdělila pracovnice s kamenným výrazem.
Jiří se nedal odbýt: „Ale systém píše, že je u vás!“
Pracovnice opakovala svou naučenou mantru: „To neznamená, že už ji máme fyzicky. Někdy to napíšou dopředu.“
Jiří: „Kdo 'oni'?“
Pracovnice: „No, naše logistika.“
Den třetí – telefonáty
Jiří už byl poměrně naštvaný a rozhodl se zkontaktovat zákaznickou linku. Po třech přesunech na jiné oddělení a 12 minutách na melodii připomínající Nokia vyzvánění z roku 2002 se dovolal slečně, která Jiřímu sdělila: „Vaše zásilka je v přepravě.“
Jiří oponoval: „Ale má být už tři dny tady!“
Slečna zkoušela Jiřího uklidnit: „Zkuste pobočku zítra. A dejte vědět, kdyby nic.“
Jiří pouze otráveně zamumlal: „Tak to Vám tedy pěkně děkuju! “, následně zavěsil.
Den čtvrtý – zoufalství a zlom.
Jiří znovu navštívil poštu. Opět dlouhá fronta. Opět jiná pracovnice. Opět odpověď: „Nemáme.“
Něco v něm prasklo.
„Víte co?“ řekl klidným, pevným hlasem, „ten balíček je ovladač pro mého syna. Měl ho dostat dnes na oslavu narozenin. Má poruchu autistického spektra a věřil mi, že když jsem mu to slíbil, tak to bude. Dny odpočítává už týden. Dnes ráno se poprvé ptal, jestli jsem na něj lhal.“
Paní ztuhla. Napětí ve frontě zesílilo. Starší paní za ním si odkašlala a zašeptala: „To je hrozný, chudák kluk.“
Jiří ještě pokračoval: „Takže vám řeknu jedno: buď ten balík dnes najdete, nebo sem zítra přijdu s televizí, redaktorem a právníkem. A syna přivedu taky. Aby viděl, kde se pravda ztrácí.“
Paní se zvedla a odešla dozadu. Za chvíli přiběhl jiný zaměstnanec. Za dalších pět minut se ta první vrátila s krabicí.
„Našli jsme to ve špatném boxu. Omlouváme se,“ řekla tiše.
„Děkuju,“ odpověděl přísně Jiří.
Vzal krabici a odcházel. U dveří se otočil.
„A mimochodem, žádného syna nemám,“ dodal a usmál se.
Celá fronta se rázem rozesmála. Jediný, kdo se červenal studem, byla paní za přepážkou.
Text byl napsán dle příhody kamaráda.
