Článek
Jmenuju se Klára a mám dceru Barboru v osmé třídě. Je bystrá, sarkastická, umí si prosadit svou, a ne vždy zapadá do školních šablon. To ale nebyl nikdy problém. Až do chvíle, kdy dostala za třídního pana učitele Kotena.
Od začátku mi bylo jasné, že si spolu nesedli. Barča chodila domů se staženým obočím, občas utrousila něco o „vysloužilém diktátorovi, co si hraje na císaře“. Já to brala s rezervou: žádný z kantorů nemá přece povinnost zamilovat si žáka na první dobrou.
Jenže pak přišly první třídní schůzky.
Učitel Koten vstoupil do třídy s výrazem generála, který jde vyhlásit stanné právo. Neusmál se. Nezdravil. Hned přešel k věci: „Vážení rodiče, musíme si promluvit o kázni. O disciplíně. A hlavně o úctě.“
Zvedla jsem obočí. Věděla jsem, kam tím míří.
Pak spustil: „Vaše děti nejsou zvyklé poslouchat. Neumí respektovat autoritu. Někteří si dokonce myslí, že mohou mluvit do výuky. Jako například Barbora Novotná…“ A podíval se přímo na mě.
Neurazil mě tím, že mou dceru zmínil. Ale že ji veřejně zostudil před ostatními rodiči.
Zvedla jsem ruku:
„Pane učiteli, mohu reagovat?“
Odpověděl: „Tohle není diskuzní fórum, paní Novotná. Chci laskavě dokončit proslov.“ Zavládlo ticho, dusno a divný tik v jeho levém oku.
Po schůzkách jsem za ním šla stranou do kabinetu. Chtěla jsem řešit situaci v klidu. Ale ihned mě odbyl: „Váš přístup je příčinou dceřiného chování. Nedivím se, že nemá respekt, když ho nemáte ani vy.“
Tato obvinění mě urazila. Ale odpověděla jsem klidně:
„Víte, nechtěla jsem do toho zatahovat osobní rovinu, ale když už jste začal.“
A vytáhla jsem mobil.
Na displeji jsem učiteli ukázala fotku dcery s učebnicí v ruce, u které seděla… s panem Kotenem. V dětském klubu, kde Barča dělá dobrovolnici.
„To je z minulého týdne. Barča pomáhala s učením vašemu synovi, Petříkovi. Nemohl se prý dostat do školy, tak mu přinesla učivo. Učila ho celé dvě hodiny.“
Jeho výraz se změnil. Mrazivé ticho nahradila červenající se tvář.
Musel se posadit. „Já… netušil jsem, že je to vaše dcera,“ zamumlal. „Petřík o ní mluvil, říkal, že je to jeho nejoblíbenější ‚slečna‘.“
„Ano,“ přikývla jsem. „A přesto jí tady říkáte drzá a nevychovaná.“
Stál jako přimražený. V tu chvíli už nebyl generálem. Byl jen otcem, kterému právě došlo, že soudil příliš rychle a zjednodušeně.
Od té doby se jeho přístup změnil. Nejen k Barče, ale ke všem ostatním žákům. Na další schůzce jsem ho poprvé slyšela říct: „Možná bych měl některé věci přehodnotit.“
Ne každý nepříjemný člověk je vždy špatný. Někdy jen potřebuje připomenout, že i „drzé“ děti mají obrovské srdce, a že opravdový respekt se nerodí z pozice moci, ale z pokory.
Text byl napsán dle příběhu kolegyně, která podobný příběh zažila u své dcery. Jména postav příběhu jsou smyšlená. Pro větší autenticitu je příběh napsán v 1.osobě z pohledu vypravěčky.
