Článek
Jmenuji se Jiřina, je mi jedenašedesát a dlouhé roky jsem si myslela, že babičkovská role pro mě bude jen radostí. Mám vnuka Petříka, dnes už jedenáctiletého kluka. Od malička byl tak trochu rozmazlený – dostal všechno, co chtěl, ať už od mých snachy rodičů, kteří jsou velmi bohatí, nebo od vlastních rodičů. A já, jako babička, jsem to dlouho přehlížela.
„Babi, kde máš čokoládu? Já chci tu velkou, co jsi minule měla,“ ozvalo se sotva se u mě usadil.
„Petříku, teď žádnou nemám, upečeme si buchtu,“ navrhla jsem.
On se jen zamračil a mávl rukou: „To je nuda, já chci čokoládu. Máma mi vždycky koupí!“
Bylo to pořád dokola. Když jsem se snažila zavést nějaký řád, narazila jsem na jeho aroganci. Jednoho dne se ale stalo něco, co změnilo nejen můj vztah s ním, ale i se snachou.
Seděli jsme v obýváku, Petřík hrál na počítači. Najednou se mu něco nedařilo a spustil křik:
„To je pitomej počítač! Nesnáším to!“
„Petříku, uklidni se,“ snažila jsem se ho mírnit.
Ale on se rozzuřil tak, že shodil klávesnici, kopl do stolu a nakonec praštil monitorem o zem. Všechno se rozsypalo. Já jen zalapala po dechu.
„Proboha, co to děláš?!“ vyhrkla jsem.
On se na mě otočil, smál se a řekl: „Stejně mi rodiče koupí novej. A možná lepší!“
To už ve mně vřela krev. „Tohle není normální! Takhle se chovat nemůžeš!“ zvýšila jsem hlas.
A co udělal? Smál se mi do očí.
Když si pro něj večer přišla snacha, všechno jsem jí povyprávěla. Doufala jsem, že se lekne, že začne přemýšlet, jak moc jejich výchova ujela.
Jenže reakce byla jiná. Snacha si založila ruce na prsa a chladně pronesla:
„To bude tím, že ho rozmazlujete vy, Jiřino. Pořád mu dovolujete, aby u vás dělal, co chce.“
„Prosím? Já že ho rozmazluju?“ vyjekla jsem. „Právě naopak! Jen se mu snažím dát nějaký řád!“
Snacha se ani nezačervenala: „Víš co? Když se ti u tebe rozbil počítač, koupíš mu nový. Aspoň si příště dáš pozor.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Já? Já mu nový počítač rozhodně kupovat nebudu! Rozbil si ho sám a ještě se mi vysmíval!“
„Tak to je vaše chyba,“ odsekla a popadla Petříka za ruku.
„Jeho chyba, ne moje! A jestli myslíš, že ti budu platit vaše výchovné průšvihy, tak to se šeredně pleteš!“ vyjela jsem konečně i já.
Petřík se jen smál: „Vidíš, mami, říkal jsem, že je to baba zlá.“
To už jsem měla slzy v očích. „Tak jestli jsem ta zlá, tak ho hlídejte sami,“ řekla jsem tvrdě.
Od té chvíle se náš vztah změnil. Snacha se mnou mluví jen, když musí, a já se s vnukem vídám daleko méně. Vím ale, že to bylo nutné. Kdybych mlčela, všechno by pokračovalo dál a já bych se jen dívala, jak z Petříka roste rozmazlený mladý muž, který si myslí, že peníze vyřeší všechno.
Možná mě dnes považují za tvrdou, ale aspoň jsem se dokázala ozvat. A jestli někdy Petříkovým rodičům dojde, že bez hranic to nepůjde, možná si na ten náš křik jednou vzpomenou.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
