Článek
Bylo mi tehdy třiačtyřicet a měla jsem pocit, že výchova dcery už je spíš o nasměrování než o každodenním dohlížení. Byla to chytrá a cílevědomá holka, která se dostala na gymnázium, a já byla hrdá, že se učí sama pro sebe, ne kvůli známkám. Věděla jsem, že některé učitele zbožňuje a některé nemůže vystát, to zná asi každý rodič. Ale když mi jednou odpoledne řekla, že se stalo něco „hodně velkého“ a že to musíme probrat jen mezi námi, byla jsem hned v pozoru.
Dcera chodila do kvarty, bylo jí patnáct, a její učitelka angličtiny – říkejme jí slečna Nováková – měla pověst přísné ženy, která málokdy rozdávala úsměvy. Známkovala tvrdě, někdy až nespravedlivě, a mezi rodiči i studenty kolovaly drby, že se chová zvláštně. Někteří tvrdili, že na třídních schůzkách dává nevhodné narážky otcům, jiní zas šeptali, že má až moc blízké vztahy s některými staršími kluky. Brala jsem to jako hospodské řeči, ale jak se ukázalo, nebyly jen výmyslem.
Jednoho dne dcera donesla do kabinetu učitelky zapomenuté papíry. Otevřela dveře bez klepání a zůstala stát jako přimražená. Učitelka tam nebyla sama – byl tam oktaván, vysoký, svalnatý kluk, který hrál závodně basketbal. Dcera mi vyprávěla, že slečna Nováková stála těsně u něj, dotýkala se ho, osahávala ho a šeptala mu něco, co se nedalo vykládat jinak než jako návrhy. Dcera v šoku stiskla nahrávání na mobilu, protože tomu prostě nemohla uvěřit. Nahrávka zachytila nejen jejich hlasy, ale i tóny, které by se ve školním kabinetu rozhodně ozývat neměly.
Když mi to pustila, srdce mi bušilo až v krku. Nemohla jsem tomu uvěřit, a zároveň jsem věděla, že teď stojím před rozhodnutím, co s tím udělat. Věci, které se šeptem šířily po škole, najednou dostaly konkrétní obrysy – a to od mé vlastní dcery.
Nelenila jsem a hned druhý den jsem si domluvila schůzku s učitelkou. Přišla jsem do školy, do kabinetu, kde se celá věc odehrála. Slečna Nováková seděla za stolem, elegantní, sebevědomá, s úsměvem, který měl spíš zakrývat nervozitu než vyjadřovat přátelskost. Položila jsem mobil na stůl a bez dlouhých okolků jí pustila část nahrávky.
„Co mi tím chcete naznačit?“ zvedla obočí, když nahrávka dozněla.
„Že vím, co se včera stalo,“ řekla jsem pevně. „A že tohle není chování hodné učitelky. Ani vůči studentům, ani vůči rodičům. Moje dcera byla svědkem a já nemám v úmyslu to přejít.“
Chvíli se odmlčela. Pak se nahnula ke mně a tiše pronesla: „Podívejte, já jsem mladá, chyby děláme všichni. Ale nemusí se to dostat dál. Mohla bych vám za vaše mlčení nabídnout… řekněme slušný obnos. Nebo… mohla bych vám pomoci s dcerou. Její angličtina není nejlepší, že? Klidně jí opravím známky, aby měla jedničku.“
Seděla jsem tam s otevřenou pusou. Peníze? Falešné známky? Ta drzost mě doslova ohromila. Myslela jsem, že se bude bránit, zapírat, ale místo toho přede mne hodila úplatek jak z nějakého špatného filmu.
„To nemyslíte vážně,“ řekla jsem ostře. „Vy si opravdu myslíte, že bych prodala pravdu za pár bankovek nebo za jedničku v žákovské? Moje dcera si známky zaslouží poctivě. A vy jste zklamala nejen ji, ale celou školu.“
Slečna Nováková zbledla, pak se snažila změnit taktiku. „Prosím vás, já přijdu o práci, o kariéru, o všechno. Nikdo nemusí vědět, co se stalo. Udělala jsem chybu, byla to jen chvíle slabosti. Nechte to být. Vaše dcera mi přece nic nedluží, jen… prosím, nedělejte mi to.“
Její hlas se třásl, ale já zůstala neoblomná. „Rozmyslím se, jestli nahrávku předám ředitelce. Ale jasně vám říkám: moje dcera už nikdy nebude vaší obětí, ani vy se nebudete pokoušet uplácet rodiče.“
Zvedla jsem se a odešla, aniž bych čekala na odpověď.
Doma jsme si s dcerou sedly a probraly to do detailů. Bylo jasné, že zatím nemáme jistotu, zda to není jen ojedinělý případ. Rozhodly jsme se tedy vyčkat – a pokud by se ozval ještě někdo další, kdo zažil podobné jednání, spojíme se a půjdeme společně za ředitelkou. Věděla jsem, že mlčet navždy nemůžeme, ale zároveň jsem chtěla, aby případ stál na pevných důkazech, ne jen na jedné nahrávce a svědectví mé patnáctileté dcery.
Od té doby jsme obě chodily do školy s jinýma očima. Já jsem sledovala, jestli se objeví náznaky dalších problémů, a dcera dávala pozor, co se šeptá mezi studenty. Věděla jsem, že tohle je začátek něčeho většího – a že jednou možná budu muset učinit rozhodnutí, které změní život nejen jedné učitelce, ale i celé škole.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a některé reálie příběhu jsou smyšlené.
