Článek
Jmenuju se Jiří, je mi devětatřicet a žiju s manželkou Julčou a naším desetiletým synem v bytě, který jsme před pár lety koupili. Byla to starší stavba, takže jsme většinu peněz nastrkali do rekonstrukce, aby se z něj stalo opravdové bydlení. Na nové auto už nezbylo, a tak stále jezdím s naší postarší Astrou z roku 2009. Ano, má pár škrábanců a trochu rezne na blatníku, ale pořád nás bezpečně doveze, kam je potřeba.
Julča je jedináček a pochází z rodiny, kde se nikdy peníze neřešily. Tchán je podnikatel a tchyně si už pár let užívá toho, že nemusí pracovat. Čas tráví po kosmetikách, v kavárnách, a když se vrátí domů, zaparkuje si svůj pár let starý, ale pořád luxusní Mercedes SUV na dvorek. Je to takový jejich symbol, že se mají prostě „jinak“.
Nedávno k nám tchyně přijela. Julča vařila kávu, já stál s hrnkem v kuchyni, když se znenadání ozvalo její typické:
„Jiří, v čem to vlastně teď jezdíš? To je pořád ta stará Astra?“
Přikývl jsem a pousmál se: „Jo, zatím jo. Ale pořád nás doveze, a to je hlavní.“
Jenže ona si neodpustila rýpanec. Podívala se na mě, pak na Julču a pronášela s teatrálním povzdechem:
„V tomhle ty vozíš rodinu? Pche… Kdybych věděla, komu po letech dávám naši Julču…“
To bodlo. Zvlášť když vím, že místo nového auta jsme radši investovali do domova, kde náš syn vyrůstá. Schlípl jsem to, protože hádat se s ní nemělo smysl. Ale uvnitř mě to hlodalo ještě celý večer.
A pak přišla karma.
O necelé tři dny později mi Julča volala s úsměvem v hlase:
„Hele, víš, co se stalo mamce? Nabourala!“
Nechápal jsem. „Cože? Jak?“
„Nedala přednost, a „rozstřelila“ si bok auta. Prý pneumatika v čudu a musela volat odtahovku. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“
Před očima jsem viděl tu její tvář, jak stála u svého Mercedesu, nervózně telefonovala a čekala na odtah. A úplně jsem slyšel, jak jí policajt píše pokutu. Aby toho nebylo málo, místo svého SUV dostala jako náhradní vůz obyčejnou Škodu Octavii.
Když jsme se o pár dní později viděli, byla nezvykle zamlklá. Seděla u kávy, a když jsem se jí zeptal, jak zvládla tu nehodu, jen mávla rukou:
„No, co ti budu povídat… nervy, peníze, ještě k tomu ten tvůj tchán mi dal takový kartáč, že mám chuť nejezdit už vůbec.“
Neřekl jsem nic. Jen jsem se uvnitř tiše usmíval. Možná to byl malý důkaz, že posmívat se jiným se nemusí vyplatit. Karma někdy funguje překvapivě rychle – někdy i instantně.
Příběh byl napsán dle vyprávění autorova kamaráda. Postavy, dialogy a jména jsou fiktivní. Příběh je psán v 1.osobě z pozice vypravěče.
