Článek
Petra s manželem a dětmi vyrazili na oběd s jeho rodiči. Nečekala, že z obyčejné nedělní návštěvy restaurace si odnese tak těžký pocit, že jí doslova zhořkne i její oblíbený dezert i když ho nakonec vůbec nedostala.
Tchyně navrhla, že zajdou celá rodina na oběd, protože děda má narozeniny. Klasika. Půjdeme někam, kde to známe, děti si dají řízek, my něco lehčího, pak káva a domů. Petra prý měla ze začátku i radost, že si nemusí vařit, že vyjde mezi lidi, že dětem udělají hezký den. Manžel to taky vzal jako příležitost, jak se trochu odreagovat. Už dlouho nikam společně nešli.
V restauraci bylo příjemně, ani moc plno, což s malými dětmi člověk vždycky ocení. Objednali si jídlo, povídali si, děti se zabavily pastelkami. Petra popisuje, že všechno probíhalo v klidu. Dokonce i tchyně, která jindy občas utrousí nějakou štiplavou poznámku, byla kupodivu docela milá. Dokud nepřišla řeč na dezert.
Když číšník sklidil talíře, přinesl i lístek se sladkou tečkou. Petra se jen podívala na obrázek dortíku a s úsměvem poznamenala, že si asi dá. Tím to mělo skončit. Prostě obyčejná věta, kterou by nikdo normální nijak neřešil. Jenže tchyně okamžitě zvedla oči od kafe a řekla hlasem, který nepřipouštěl odpor: „Dezert si nedávej. Vždyť víš, že to nepotřebuješ.“
V tu chvíli se Petra zarazila. Nechápala, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Po chvilce jí ale došlo, že to nebyl vtip. Tchyně se na ni dál dívala, s tím typickým výrazem, který Petra znala. Výrazem, ve kterém se mísí kritika, shovívavost a jakási povýšená starost. Jenže číšník stál u stolu a čekal. Tak to Petra přešla. „Tak nic si nedám,“ odpověděla s úsměvem, i když uvnitř jí to docela zamrzelo. A myslela si, že tím to končí.
Jenže tím to neskončilo. Tchyně si totiž evidentně myslela, že má dnes večer prostor otevřeně říkat, co si myslí. A tak se asi o deset minut později, když děti odběhly do dětského koutku, naklonila ke svému synovi a začala mluvit polohlasem. Jenže dost hlasitě na to, aby to Petra slyšela. A že by to radši neslyšela.
„Já být tebou, už bych zakročila. Jí to nevadí, že takhle přibírá? Vždyť v tom oblečení vypadá jako těhotná. A pak se diví, že si jí chlapi nevšímají. Já vím, že jste spolu, ale…“
Petře prý doslova zatrnulo. Bylo jí jasné, že si tchyně nikdy neodpustí komentář na její postavu, ale že to řekne přímo před ní a manželovi? To nečekala. Zůstala sedět, úplně paralyzovaná, s očima upřenýma do hrníčku s kávou, který se začal pomalu třást, jak se jí rozklepaly ruce. Nevěděla, jestli má něco říct, vstát a odejít, nebo se prostě tvářit, že nic neslyšela. Ale slyšela. A zabolelo to.
Nejhorší na tom bylo, že manžel mlčel. Neřekl nic. Nezastal se jí. Jen se díval stranou, možná trochu zaskočený, možná si ani neuvědomoval, jak moc to Petru zranilo. A to byl moment, kdy jí po tváři sjela první slza. Snažila se ji zamaskovat, ale bylo to silnější. Nenápadně si otřela oči a vstala, že se jde podívat za dětmi. Potřebovala se nadechnout. Potřebovala být chvíli sama. Potřebovala pochopit, co se vlastně právě stalo.
Ten den už dezert opravdu nepotřebovala. Sladkost by stejně nepřebila hořkost, kterou cítila. Nešlo ani tak o samotný zákaz si dát zákusek, ale o to, jak se o ní mluvilo, jako by tam ani nebyla. O to, že někdo jiný rozhoduje, co si smí dovolit. A o to, že člověk, kterého miluje, nic neřekne.
Doma o tom s manželem mluvili. Nevyčetla mu to, ale řekla mu, co slyšela a jak se cítila. A on ji prý objal a omluvil se. Řekl, že byl zaskočený, že ho to mrzí, že si s mámou promluví. Petra jen kývla. Nechtěla rozbít rodinu kvůli jedné větě, ale už si dala v hlavě závazek, že příště bude mluvit ona. Ne kvůli dezertu. Ale kvůli sobě.
