Článek
Matka mého přítele Tomáše, paní Božena, mě nikdy neměla v lásce. Od chvíle, co jsem se objevila po boku jejího syna, pro ni bylo mou největší chybou, že jsem „jenom“ zdravotní sestra a že moji rodiče „pracují rukama“. Každá její poznámka byla jako malé bodnutí, které jsem se snažila přecházet s úsměvem.
Když přišla s tím, že celé rodině – tedy jim, Tomášovým sourozencům i jejich partnerům – zaplatí dovolenou na Tenerife, byla jsem na vážkách. Tomáš mě ale přemluvil. „Mámě na tobě záleží, uvidíš. Chce tě jen lépe poznat,“ říkal. Jak naivně to teď zní.
Scéna na Letišti Václava Havla mi ale otevřela oči. Paní Božena s úsměvem rozdávala obálky s letenkami. Když jsem otevřela tu svou, ztuhla mi krev v žilách. Zatímco všichni ostatní svírali v ruce letenky do byznys třídy, na té mé stálo „Economy“.
„Ty jsi na to zvyklá, ne?“ prohodila Božena s ledovým klidem, když si všimla mého výrazu. „A byla zadarmo, tak buď ráda, že vůbec letíš.“ Snažila jsem se podívat na Tomáše, ale ten jen klopil zrak a mlčel.
Celá slavná rodinka prošla prioritní přepážkou a zmizela v letištní hale. Mě nechali samotnou na konci nekonečné, vinoucí se fronty pro plebs. Stála jsem tam, mezi stovkami cizích lidí, a snažila se nerozbrečet. Cítila jsem se tak ponížená a sama jako nikdy v životě.
Když jsem se konečně po skoro hodině dostala k přepážce, přišla další rána. Poplatek za odbavené zavazadlo. Podívala jsem se přes rameno a v dálce uviděla samolibý, vítězný úsměv paní Boženy. A v tu chvíli se to ve mně zlomilo.
Rozplakala jsem se přímo před paní u přepážky. Vychrlila jsem na ni mezi vzlyky, co se stalo. Byla neuvěřitelně milá. Podívala se na mě, pak na tu nóbl partičku v dálce a tiše řekla: „Holka zlatá, na ty se vykašlete. Ti si vás vůbec nezaslouží.“
Její slova byla jako rozbuška. Vzala jsem si kufr, poděkovala jí a odhodlaně zamířila k nim. Došla jsem k Tomášovi, který na mě jen tupě zíral. „Je konec,“ řekla jsem mu a cítila, jak ze mě padá tíha posledních měsíců.
Pak jsem se otočila na jeho matku. „A vy jste neuvěřitelná kráva,“ řekla jsem jí do očí. Její samolibý úsměv konečně zmizel a nahradil ho šok a rudé skvrny na krku. Poprvé v životě nevěděla, co říct.
Od té doby mi Tomáš nepřestal volat a psát. Jak jsem mohla takhle na poslední chvíli vycouvat z dovolené, zkazit jim to a promarnit jejich čas a peníze? Jak jsem mohla takhle ponížit jeho matku? Nechápe to. A já už vím, že to nikdy nepochopí. Protože pro ně jsou peníze všechno. Ale základní lidskou slušnost si za ně nekoupí.
Zachovala se Lucie správně, nebo měla zatnout zuby a na dovolenou odletět? A co byste na jejím místě udělali vy? Svěřte se se svým názorem nebo podobným příběhem na pribehy.kral@seznam.cz.
