Článek
Po porodu dvojčat přirozenou cestou jsem se hojila překvapivě rychle. V nemocnici jsme strávili týden. Byl máj, lásky čas a já měla dva nové důvody milovat. Proto jsem se po příjezdu domů těšila na první romantickou procházku po naší rozkvetlé vísce s mými dvěma poupaty. Hned druhý den po návratu vylezlo sluníčko, čas jako stvořený vyzkoušet „nový“ kočárek. Obsloužila jsem novorozeňata, naložila je do kočáru. Pomohla ustrojit tříletého Filipa. To vše za notné asistence mé maminky, která se ke mě na prvních několik dní nastěhovala a bez které bych šla spíš do Bohnic a nikoliv na procházku. To mi věřte, že vydržet s dcerou čerstvě po porodu v jedné místnosti to je očistec. To by většina matek možná raději vyšetřovala prostatu starému lvovi, protože ten by byl milejší. Proto velmi děkuji své skvělé mamince a všem maminkám a babičkám a ostatním úžasným ženám, které jsou tak obětavé.
Možná se ptáte, proč tu opěvuji maminku? Cožpak nemám manžela? Ale jo, matně si vzpomínám, že byl u toho, když jsme ty děti vyráběli. A občas, když doma projde, říkávám dětem: “ Ten průvan děti, to byl váš tatínek." Zkrátka někdo se o děti rád stará a někdo je spíš rád dělá. Avšak na obhajobu mého muže, je velmi pracovitý a práce, jak známo, šlechtí. To už jsem ovšem hodně odběhla od příběhu, tak rychle zpět.
Jelikož jsem nabyla dojmu, že jsem matka supermanka, kromě dvojkočáru, dítěte na odrážedle a seniora jsem s sebou vzala ještě naší fenu dalmatina. Nutno podotknout, že v naší vsi jsou takzvané humenní cesty, kde nejsou chodníky, jelikož tam projede za hodinu jedno auto, jeden Zetor a jeden pionýr. Pyšně si vykračujeme. Moje maminka senior tlačí tank (dvojkočár), Filip na odrážedle a já vedu psa. Vypadá to idilicky než…
Než to moje tříleté telátko napadlo, že tamta kaluž vypadá fakt super a ještě víc super ji bude projet. Kalužina však byla hlubší, než se zprvu zdálo a k tomu štěrkovitá. Přední kolečko odrážedla se zapíchlo do štěrku a milý synek se zhroutil z odrážedla střemhlav do kaluže. Má matka s hrůzou v očích pustila kočár, domnivajíc se, že jsme na rovině a běží lovit zmachané řvoucí vnouče z kaluže. Já se psem pospíchám za kočárem, který nestojí na rovině a zvolna ujíždí do západu slunce. Scéna jako z westernu.
Asi většina z vás ví, co dovedou hormony čerstvě po porodu. Začínala se mi mírně vařit krev. Vyměnily jsme si s máti stanoviště. Ona chytla kočárek, já dala psovi povel: „Sedni a zůstaň!“ Mám psa vysoce inteligentního. Má dvoje casnisterapeutické zkoušky a cvičák. Přesto když si má na cestě sednout, vždy vystrčí zadek a ohon do silnice. To mě však nenapadlo v tu chvíli řešit. Pro jistotu jsem nohou přišlápla vodítko a horlivě začala strhávat ze syna promáčené a blátivé oblečení.
Kde se vzali, tu se vzali dva cyklisti senioři. Maminka na ně už z dálky volá: „Zpomalte, máme tu problém!“ Starší pán cyklista buď nedoslýchá nebo si nechtěl kazit tepovou frekvenci. Nedbal pokynů ženy s kočárkem a rozhodl se pokračovat dále. Nejspíš si však nevšiml, že v cestě je ocas mého psa a přejel ho. Můj tep v tu chvíli dosáhl takové výše, kterou by mi mohl leckterý sportovec závidět a došlo na výbuch hormonálních emocí, který jsem shrnula do jedné věty. I kdyby se jednalo o citaci, taková věta by tu jistě nemohla být uveřejněna. V tv nebo rádiu by ji vypípali, já inkriminovaná slova nahradím slovem cihla. Jelikož mi už jednou někdo řekl, že kdybych namísto každého sprostého slova říkala cihla, tak už mám barák. Tak tedy:
„Ty cihlová cihlo, tak seš cihla nebo co, jdi do cihly i s tím tvým cihlovým kolem ty cihlo, přejel si mi psa to si děláš cihlu do cihly to se na to vycihluju.“
Tak a můj tříletý syn právě dostal skvělou základní výbavu do školky.
Pan cihla to měl ovšem naprosto na salámu a i přes můj tok emocí pokračoval ve spanilé jízdě. Tak jsem alespoň jeho partnerce, která zastavila, naprosto neslušně sdělila, že její muž je cihla, načež nám řekla, že to ona dávno ví a ať na ni už neřvu. Chudák paní!
Takže milé ženy, nemáme to v životě lehké, ať už jsme matky, babičky nebo máme doma cihly.
P.S.: Dalmatin přežil, ocas nemá nakřivo.
