Článek
Ačkoliv TO znělo velmi podobně jako zvuk prýštícího vodopádu, jednalo se o něco, za čím byste rozhodně na dovolenou nejeli.
Hodiny na věži neodbily ještě ani půlnoc, když nás s manželem z růžového snění vytrhl nezaměnitelný zvuk. Náš syn stál na třetím, a tedy posledním schodu do jeho pokojíčku a zvracel. A zvracel vydatně. A všechno TO, jak už to tak u vodopádu bývá, teklo směrem dolů pod ty schody do naší ložnice. Vyskočili jsme oba s manželem z postele. Můj muž obzvláště rychle, a navíc se také nacházel blíže inkriminovanému místu. Proto byl u zvracejícího potomka dříve. Tedy byl by. Jak jsem již podotkla, byla noc a v noci je v ložnici tma a naše podlaha byla v tu chvíli doslova plovoucí. Což mělo za následek, že stejně tak rychle, jak vyskočil z postele, tak se také sesunul k zemi. Zkrátka uklouzl po té voňavé a lepivé nadílce, co stékala ze schodů až k naší posteli. Když jsem doběhla já, válel se na podlaze ve zvratkách jako šunkaflek a naše dítě na něj ze třetího schodu svého pokojíčku dále vytrvale zvracelo. Popadla jsem nebohé dítko a odvlekla ho na toaletu v podpaží jako dvacetikilový pytel brambor. (Konečně jsem zúročila ty hodiny ve fitku.) Doteď mi není jasné, kdo z nás byl v té chvíli ve větším šoku. Vrátila jsem se do ložnice, zkontrolovat chudáka chlapa. Ten byl naživu a velmi zvolna se zvedal z voňavého překvapení, které mu jeho synek nadělil. Vypadal trochu jako Jožin, když leze z bažin. V důsledku červené papriky a ředkviček k večeři byla barva obsahu žaludku našeho syna růžová. Bylo to vlastně takové romantické zvracení. Škoda, že nebylo zrovna 14. února.
Nutno ještě podotknouti, že můj muž byl toho dne na chirurgii, kde mu vyřezávali tukové bulky na zádech a na čele. Po takové „operaci“ není zrovna vhodné praktikovat skoky, skluzy a pády nebo co to vlastně ten můj chlap předváděl za sportovní výkony. Nejdřív se jako správný materialista obával znehodnocení nábytku, podlah a zdí. Následně o své vyšívání na zádech a hlavě. Jeho překrásné stehy naštěstí nebyly skoky, skluzy ani pády nijak narušeny. Chvíli to vypadalo, že má ischias, ale v okamžení už běžel do ložnice se Savem a papírovými ubrousky.
Možná někteří z čtenářů vědí, že jsem také matkou dvojčat, o čemž se můžete přesvědčit v mých článcích s názvem „Život s dvojčaty“. Naše dvojky Nick s Miou spí s námi v ložnici. Pochopitelně by museli být z kamene, aby je tento noční tyjátr ponechal v říši snů a v klidu. Jistěže se oba vzbudili. Vyložila jsem si to tak, že nám svým hlasitým řevem vyjadřovali podporu. Náš zeleno-bílý syn byl ve sprše a smýval ze sebe zbytky ředkviček. Můj manžel v téže sprše vymýval ze stehů červenou papriku. Já tancovala po kluzké podlaze s mopem v růžovém obsahu žaludku staršího syna za symfonického zpěvu dvojčat. Ještě dlouho trvalo, než jsme tu romantickou barvu dostali z květináče, koberce (v pokoji), plovoucí podlahy, kdysi bílých zdí, radiátoru, nábytku a dítěte. Tady velké díky tomu pánovi, co s námi bydlí, o většinu se postaral on. Samozřejmě jsme museli otevřít okno. Nevím, co v tu chvíli smrdělo víc. Jestli ono růžové zvracení, Savo či kombinace obojího. Venku nebylo zrovna teplo, a i v županu mi dosti mrzly končetiny. Když bylo dílo dokonáno, začala jsem postupně utěšovat dvojčata. Po nějaké době se mi konečně podařilo Nicka a Miu uspat. Náš starší syn už si nestěžoval na bolesti bříška a rovněž spokojeně ulehl a usnul. Manžel mu prozíravě dal k posteli ještě kyblíček. To se záhy ukázalo jako docela dobrý nápad, protože asi 20 minut po tom, co jsme ulehli, se z pokoje ozvalo: „Tati, bleju!“. A tato radostná věta nás budila každou hodinu až do 4:00 do rána. Zrovna jsem byla ráda, že už mi dvojčata začínají spát celou noc. Tak abychom se nenudili, překvapí nás pro změnu ten starší.
Zkrátka s dětmi se nikdy nenudíte. Podstatné je, že se nikomu nic nestalo, všichni to přežili a než vyšlo slunko, synkův žaludek se zklidnil. Nezbývá než popřát všem rodičům silné žaludky.
