Článek
Blíží se Vánoce. To je čas kdy se ženy nezastaví, létají jako hadr na holi od pečení k dárkům a od úklidu k vaření. Bohužel nejsem velkou výjimkou. Akorát toho času na tyhle srandy už tolik nezbývá, a tak se mi nedaří stále dostat do té správné hektické vánoční atmosféry směřující k celkovému zhroucení systému naprogramovaného na 24.12.. Ale fakt se snažím. Třeba nedávno jsem strávila půl dne tepováním. Vyčistila jsem náš veliký gauč celkem 5×. Pak jsem to vzdala, protože vodu z tepovače jsem stále vylévala minimálně tmavě hnědou. Po nápravě zad lehkým protažením a uvařením oběda jsem si navlíkla své taneční nákoleníky a s bojovým pokřikem jsem se vrhla na koberec v dětském pokojíčku. Aby jste rozuměli, tepovač jsme měli zapůjčený a nebyl k tomu takový ten dlouhý a široký nástavec na koberce. Tudíž jsem z úcty k domácím pracím poklekla na všechny čtyři a zahájila tepovaní nástavcem širokým zhruba 15cm. Trpělo celé tělo a hodiny protepovaného života sčítat nebudu, ale ten pocit! Ten pocit z té čistoty a vůně, který mi vydržel asi pět minut, než přišel můj syn s popcornem, aby se podíval jak mi to pěkně jde, ten pocit stál za to!
Budete se divit, ale můj čas investovaný do tepování koberce v dětském pokoji skutečně patří do tohoto příběhu.
Uplynulo několik málo dní od tepovací akce. Po měsíční odmlce k nám na návštěvu zavítal můj nevlastní 19-ti letý synek. Vše probíhalo standartně. Naše tři ratolesti jsme dali spinkat a večer ještě s Robinem poseděli a moudře pohovořili.
Ve čtyři ráno to přišlo. Ten nezaměnitelný zvuk, který pozná na jisto už každý, který to prožil alespoň jedinkrát ve svém životě.
Náš prvňáček zase zvrací z patrové postele. Ano, z patrové postele na MŮJ vytepovaný koberec!
Můj výskok z postele se dostal pod čas v Guinnessově knize rekordů, škoda jen, že to nikdo nestopoval. Tep vyletěl pod bod infarktu. Vřítila jsem se do pokojíčku, jako hurikán Katrina. Rozsvítím to největší světlo co tam máme a zoufale konstatuji skutečnost:
„No jo, zase blije!“
Chvíli sleduji, jak synek visí přes okraj dvoupatrové postele a vypouští zbytky večeře na čistý, kdysi voňavý koberec. Až asi po dvaceti vteřinách si všímám, že vedle v posteli na mě vyděšeně hledí můj nevlastní synek. No jo sorry, vím že jsem rozsvítila uprostřed noci. Trvalo mi ještě tak tři další vteřiny, než mi opadl tep a mě konečně došlo, že tam stojím v celé své nahé kráse. Už chápu ten vyděšený výraz. To nebylo kvůli rozsvícení, nýbrž kvůli tomu, nač světelné paprsky dopadaly. Otočila jsem se o 180° a odkráčela středem směr Československá socialistická republika hledat kýbl hadr a župan.
Poučení zní. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Krásné svátky všem.
