Článek
Je tomu už rok, co jsem se rozhodla, že sbalím zbytky svých pochroumaných nervů, čtyři děti a manžela, všechno to narvu do karavanu a vyrazíme objevovat krásy Albánie. Celý rok jsem na to šetřila a celý rok to důkladně plánovala. Byla jsem fakt připravená! Ale na to, co se nám tam stalo, vás internet nepřipraví.
Už sama cesta byla velký zážitek. S takovou náročnou posádkou dojet až na jih Albánie nás stálo celkem dvě noci a něco kolem 1600km a žádné dálnice. V Albánii jsme strávili celkem měsíc a projížděli ji od jihu až na sever, do vnitrozemí a zase zpět. Vše probíhalo více méně v klidu a v míru, přiměřeně šestičlenné rodině. Dva až tři psychické kolapsy denně jsou v normě. Přesně v polovině naší cesty nás však potkalo něco, co jsem teda rozhodně v itineráři neměla.
Přijeli jsme zrovna do bezva kempu, který byl v borovicovém lese. Ustavili karavan a dali si oběd a pivko. Po obědě jsem vybalila ty super zdravé albánské papričky plné vitamínů a všichni jsme ochutnali. Uteklo pár minut a mě už nebylo nejlépe. Žaludek nebyl úplně ve formě. Zhoršovalo se to velmi rychle. Šla jsem radši do karavanu, že se tam usadím na taktickou pozici k záchodu. Tam už ale bylo obsazeno. Seděl tam můj muž, zelený jak čtrnáct dní starý chleba, a tak na něj koukám a spíše řečnicky se táži: „Není ti dobře? “
„Ne, už jsem byl ble**.“
Vylezu před karavan, kde seděl náš nejstarší synátor a s lítosti říkám: „Robi, nám není s tátou dobře, budeš se muset asi chvilku postarat o děti.“
„Mě je taky blbě!“
Ozvalo se během sprintu nejstaršího dítěte do křoví. Za minutu ke mě přijde šestiletý Filip, bílý jak čerstvě padlý sníh a hrdě oznamuje hozenou šavli.
Super! Shrneme si to. Trochu matiky. Šest lidí, z toho čtyři zvrací. Venku je ve stínu 40 stupňů. Záchod v karavanu je jeden, kbelík jeden. Záchody kempu nejsou v doběhové vzdálenosti. Rovná se…zajímavých 24H.
Pane bože, že já jsem je všechny otrávila těma paprikama. Třeba se mohou jíst jen tepelně zpracované. Google ale říkal, že ne a dvojčata nezvrací. Tak snad nejsem nejhorší matka na světě. Dvojčata byla v pořádku, ale ve dvou letech potřebovala ještě nějakou tu asistenci. Tak když jsem jim třeba nesla pití, musela jsem jít kolem kyblíku. Utírání zadků, pak utírání vlastní pusy. Nebylo to nic příjemného. Mámy se mnou soucítí. My zkrátka často nemáme nárok na to, být nemocné se vším všudy.
Přišla zimnice a já se v těch vedrech v karavanu zahrabala pod peřinu. Nic jsme v sobě neudrželi. Sebemenší pohyb vedl k otočení žaludku naruby. Mému muži se po pár návštěvách toalety udělalo lépe, tak se teď staral o děti on a šel se léčit pivem a salámem. Budete se divit, ale nepomohlo to. V noci se mi už udělalo lépe, a tak jsem mohla vynášet kbelíček na kempové záchody já. Nebudu lhát, občas jsem do něj cestou něco přidala, přeci jen to bylo daleko. Noc jsem odsloužila já a hlídala zvracející děti. Ráno už bylo lépe. Filip k ránu nadšeně prohlásil, že v noci vůbec nezvracel. „To víš že ne, lásko“
Manželovi byla za vypité pivo nadělena bolest hlavy.
Robina to bohužel drželo ještě dlouho. Už jsem o něj měla strach. Obrovská horka a 24H ani doušek naopak extrémní výdej. Zachránila ho látková plena z mrazáku, kterou si chladil žaludek a pak už v sobě vodu udržel. Chudák letěl den nato domů. Nebylo mu zrovna do zpěvu, ale dal to. Musel, protože pytlík tam jaksi nebyl.
Za těch kritických 24H jsme zvládli naplnit celý záchod v karavanu (20l) a kyblíky jsem nepočítala. Solidní výkon.
A tak držím palce všem, které chytla na dovolené nějaká ta choroba. Zvládněte to a nedejte se, ani když jsou záchody daleko.
Albánie
Pobavte se i u dalších mých článků ze života s dvojčaty.
