Článek
Mým velkým přáním bylo dostat dvojčata na svět přirozenou cestou, avšak ti dva to nejspíš zamýšleli jinak, a tak jsem se smířila s císařským řezem, který je u porodu dvojčat běžnější. Na svět se jim nejspíš vůbec nechtělo, jelikož áčko (lekařské označení dvojčete, které půjde první na řadu) zarputile sedělo na východu a béčko se točilo v břiše jako vítr v bedně. V neděli jsem byla přijata do nemocnice s plánovaným císařským řezem na pondělí. Je vidět, že se hodně věcí přesouvá do elektronické podoby jelikož jsem nevyplňovala papíru milion 205, ale jenom milion 204. Konečně jsem jim schválila, že do mě mohou řezat, když mě vzali na ultrazvuk a zjistili, že dvojčata jsou hlavami dolů.
„Chcete rodit přirozeně ?“
„Přirozeně ano!“
Což personál nejspíš nechtěl slyšet, jelikož to znamenalo, že můžou veškeré předchozí papíry ohledně císařského řezu skartovat a vyplnit se mnou zbrusu novou hromádku papírů.
Nastal den D. V noci se mi spánek pochopitelně vyhýbal. Naštěstí se ráno začínalo na čas, a tak jsem už v 7:00 měla na sále prasklou vodu, porod mohl začít. Manžel samozřejmě nikde. U nemocnice totiž není jednoduché zaparkovat. Nakonec se přiřítil s rosou na čele. Když zjistil, že už mám nějakou dobu prasklou vodu, zjevil se na jeho jinak skálopevné tváři vyděšený výraz a jakoby začal pátrat očima po místnosti, jestli už ty děti vlastně nejsou na světě. Očekával totiž, že při druhém porodu už to půjde ráz naráz. Mírně se vyděsil, že něco prošvihl, protože chtěl ušetřit pár korun za parkování. To ještě netušil, že si dáme s personálem celou jednu směnu.
Nebudu vás zatěžovat zbytečnými provozními detaily. Jak jste jistě pochopili můj manžel je za groš škudla. A já si také trochu naivně myslela, že to půjde rychleji. Přece nebudu platit nemocnici za soukromý záchod. A tak jsem chodila s tím obřím břichem a tou kapačkou jako Robocop na wc na chodbu a do sprchy rovněž, ale co, ležet jsem stejně nemohla. V pozdějších odpoledních hodinách, když se porod neposunul vůbec nikam, jsem už navrhla lékaři, aby přinesl staré noviny, že je tam odsud vykouříme. Nešlo vůbec o to, že bych trpěla tolik hodin v bolestech, ale ono se nedělo opravdu vůbec nic. Manžel už se nudil, navíc byl k smrti hladový, jelikož počítal s tím, že za hodinu nebude co řešit, nevzal si s sebou jedinou svačinu a tvrdil, že je solidární. Já se přesto domnívám, že nešlo o solidaritu, ale že ten chlap hladověl čistě z blbosti. A představte si, mně ho bylo líto, jak tam ten chudák sedí, nudí se, usíná a hladoví. Čekal rychlou akci a ono nic. Asi jako když jdete do kina na akční film s Brucem Lee a oni misto toho davají několikahodinový dokument o přehradách. Vskutku obětavý muž, že?
V šest večer přišel lékař na další kontrolu, ten den už asi desátou. Už asi cítil, že se mu chýlí směna ke konci. Tak konečně provedl nějaké zaklínadlo, děti tím naštval a ty se rozhodly, že jdou do akce.
Po půl hodině se lékař vrátil s libím výrazem ve tváři. Když mě viděl v bolestech a funící pronesl: „Konečně! Už jste mě s tím optimismem štvala.“
Po sedmé hodině se na porodní sál nahrnul asi veškerý personál, co byl zrovna k dispozici. Jelikož když jsou dvě mimina, tak i personál musí být od každého druhu po dvou kusech. Jen hlavní porodník se zapomněl převléknout, a tak jsem si ještě překřížila nohy a modlila se, aby neměl šatnu vedle v budově.
Všechno se stihlo. V 19:06 spatřil světlo světa chlapeček Nick a o pět minut později pustili z břicha ven (myšleno doslova, opravdu mi béčko dva asistenti drželi v břiše) naši jedinou dceru Miu, která vyletěla jako špunt. Ještě že byl doktor dobrý chytač, 100 bodů pro něj za chycení naší zlatonky.
Kdo četl předešlý článek, tak už ví, že se povedla holčička a nemučili jsme doktory fotkami chlapečka v růžové.
Díky za ten obří dar života a všechna čest maminkám, jste hrdinky!
