Článek
Jedno dítě, žádné dítě. Toto tvrzení je tak pravdivé, až to bolí. Jenže pochopíte ho, až když máte těch dětí víc. Já jsem skočila z jedničky rovnou na trojku a o to byla ta změna markantnější. Často se dostávám do situací, které by ani Nostradamus nepředpověděl. Třeba tenkrát, když jsem šla s mojí smečkou na procházku.
Nejstaršímu je pět a dvojčatům dva roky. Je to nevyzpytatelná smečka mrštných surikat. Jeden jde doprava, druhý utíká doleva a já si sednu doprostřed a čekám, kdo a jestli se vrátí. Z procházky se často vracím v psychotickém stavu nervového zhroucení, a přesto si nějakým záhadným způsobem myslím, že zítra to bude lepší a i když v tu chvíli těm dětem na místě odpřísáhnu, že s nima já už teda nikdy nikam nejdu, nikdy trvá zpravidla 23 hodin.
A tak jsem nás zase druhý den vypravila na procházku s představou naprostého zenu. Protože jsem matka supermanka, vzala jsem kromě dětí ještě dvojkočár a odrážedlo a vyrazili jsme na toulky po naší malebné vísce. Po sto metrech chtělo jedno dvojče sundat boty. Ok. Nebyla by to dvojčata, kdyby to druhé nechtělo totéž. Děcka měla ponožky a vykračovala si po asfaltu, to je ještě pohoda. Co by to tak mohlo pokazit. Na to by jste nepřišli. Na asfaltu byla žvýkačka a to jedno moje trdlo si do ní ťáplo. Spustil se povyk, jelikož mu zabraňovala v pohybu. Lepila stále. Dostávali jste někdy žvýkačku z ponožky? Zkrátím to. Ponojdy šly dolů. Druhé dvojče (nečekaně) chtělo ponožky taky dolů. V budoucnu možná přijde den, kdy si jedno dvojče přivede domů kluka a druhé dvojče to bude chtít taky. Jo a zmínila jsem se, že mám páreček?
Došli jsme na hřiště a moje sladká holčička chtěla jezdit na odrážedle. Ještě před tím jsem jí svlékla počůranou plenku a nechala jsem ji „větrat“. Je léto, krásně, na hřišti travička, tak proč ne? Řeknu vám proč ne! Protože za tři minuty vedla odrážedlo vedle sebe a řekněme, že její jízda byla nejspíš natolik divoká, až se z toho po…pokakala. Ta to odrážedlo solidně zřídila. Nevím co jedla, ale tuhé hovínko z toho nebylo. Moje roztomilá holčička. Rozhlížím se, jestli v okolí nejede kropící vůz, protože ten jediný by to mohl zachránit. Bohužel. Vytahuji z batohu vlhčené ubrousky a utírám a utírám a utírám. Poučena situací navlékám princezně jednorázovou plenu. Zbytek pobytu na hřišti byl bez příhod.
Po cestě domů vezu kočárek a v něm voňavé odrážedlo. Na takové té liště na kočárku, na které mají normálně děti položené nožičky, seděla moje princezna. Korunní princ s naším druhorozeným chlapečkem běhali kdesi kolem. Přišli jsme do bodu, kde bylo zapotřebí přejít silnici. Chtěla jsem chlapečka chytit za ruku, abychom mohli bezpečně přejít, to mu však nebylo po chuti. Začal se zdráhat a v půlce silnice se mi vysmekl, sedl si doprostřed a začal plakat. Vlivem vyškubnutí synka došlo ke škubnutí kočárku a dceruška taktéž končí na zemi s pláčem. Zatím nic nejede, avšak to neznamená, že už lehce nepanikařím. Křiknu na staršího synka, ať odveze kočárek a já chňapám jedno řvoucí dítě do pravé a druhé do levé a uháním ze silnice. Měla jsem pocit, že to celé trvalo věčnost, ale reálně se to stalo v mžiku několika málo vteřin.
Domů přicházím naprosto vyzenovaná a přísahám dětem, že už s nimi nikdy nikam nejdu. 😅
