Článek
Přecházím do zbrusu nového období v životě ženy. Netuším, jak je toto období lidově nazýváno, protože u těhotenství všichni říkají, že je to nejkrásnější období v životě ženy a já se po sedmi letech doma, kdy jsem zplodila tři děti, vracím zpět mezi pracující lidstvo. Podle dosavadních zkušeností to bude nejspíš nejšílenější období v životě ženy. Ale nikdo přece neříkal, že to bude jednoduché…
Cesta do práce mi trvá cca 25 minut předpisové jízdy nebo 20 minut jízdy ve stylu „TO STIHNU“, což je bohužel většina případů. Jen doufám, že to nečte nějaký policista. Školu a školku máme v místě bydliště. Teď trochu matiky. Když chci být v práci na sedmou (což chce hlavně zaměstnavatel, na mých tužbách zas až tak nesejde), musím vstávat v 5:00 ráno, pokud se tento čas už dá považovat za ráno. Zhruba 20minut nato budím děti. Přestože mají na stole nachystanou snídaničku a čajíček, nechce se jim z postelí, což mi dávají dosti teatrálně a hlasitě najevo. Trávím v pokojíčku asi deset minut. Samozřejmě začínám velmi zvolna, zkrátka matka sluníčko, hladím a šeptám. Po pěti minutách přitvrzuji, zvyšuji na intenzitě hlasu a děti se snažím z postelí vyšťouchat. Po deseti minutách jsou na základě mých hlasových povelů vzhůru sousedi,místní dobrovolní hasiči a psi v radiusu jednoho kilometru spouští zoufalé vytí. Jednou dokonce sepnul požární hlásič, ve snaze přehlušit mě. Děti tahám z postelí nohama napřed a z matky sluníčka na Godzillu jako z nuly na sto. Během transportu mladšího synka z jeho vyhřátého pelíšku si všímám, že je vyhřátý tak nějak víc, než by bylo žádoucí, a tak trochu víc vlhký. No jo stane se, ale svlékání celé postele a nadívání pračky se mi už nevejde do mé ranní matematiky. Co se dá dělat, přece to tu nenechám smrdět, prostě musím! Synka osprchuji a obléknu za doprovodu jeho ranního zpěvu (dobře nebyl to zpěv, spíš prostě řval) a pošlu ho ke stolu k hotové snídani, kam už dorazily i ostatní dvě děti. Povlečení včetně peřiny a polštáře jde alespoň z části do pračky. Přemýšlím jestli se dá sehnat pračka na deset kg, protože já bych ji užila. Když vybíhám z prádelny vstříc další ranní rutině, ozve se od stolu nejstarší syn:
„Mamííí, Nick se počůral!“
„Jasně, já vím, do postýlky, už to peru.“
„Nééé, teď tady u stolu!“
Bože, ty to vidíš! Nick zajisté hluboce dojat nastalou situací stále plakal. Já se snažila rychle a efektivně zbavit loužičky pod stolem přičemž vedu monolog, který nikoho nezajímá.
Po kompletní sanitaci již dvou místností zjišťuji, že plačící dítě stále nesnídá.
„Nicky? Musíš začít snídat, jinak to nestihneme (já to nestihnu) a budeš mít ve školce hlad. Chceš jogurt?“
„Jo.“
OK, běžím do lednice a vytahuji jogurt. Nadšené dítě s vizí lepší snídaně než je toust s Nutelou běží za mnou. Jaké to zklamání, že matka drží v ruce jogurt, který si však nevysnilo a jiný v tuto chvíli nemá k dispozici, dokonce ho odmítá jít okamžitě shánět nebo mu dát alespoň čokoládu jako bolestné. Zdrcené dítě se pod tíhou situace sune k zemi s jogurtem v ruce. Záhy si uvědomuje, že ten „blbej“ jogurt pořád drží a rozhodne se mi dát demonstrativně najevo, co si o mém počinu myslí. Rozpřáhne se a hodí jogurt s takovou razancí přes kuchyň, že i Honza Železný by záviděl. Jogurtová výmalba se táhne přes půl kuchyně až na mé silonky a černé šaty, protože chci, bůh ví proč, být v práci za dámu.
Zkrátím to a nebudu vás napínat. Dopadlo to dobře. Tím myslím, že děti mám pořád tři. Bohužel se mi do mé ranní matiky už nevešli tyto proměnné, takže už teď jsem ve skluzu. Ale já nikdy nebyla dobrá na matiku.
Pokračujeme v „pohodindě“ a jdeme čistit zuby a oblékat. Jogurtové dítě stále sedí v kuchyni na zemi i po odstranění jogurtu ze všech částí nábytku a mě samotné. Protože jsem přece matka sluníčko, dám mu do kapsy alespoň Brumíka, aby chudák malý nebyl ve školce hladový až do svačiny. V duchu si říkám, jestli nejsem tak trochu blbá. Jdeme se na chodbu obouvat a moje dcera, moje růže mezi trním, zjistila, že její oblíbené botičky nejsou k dispozici, jelikož si do nich včera na procházce načůrala, což jí teď je nejspíš absolutně jedno, ona je prostě chce! V mojí hlavě je momentálně taková ta opice, co bouchá zběsile činely o sebe a možná za okamžik sama vybouchne. Pláč! Zatím brečí jen dcera, ale možná se brzo přidám. Chápu, ty gumáky jsou v listopadu a v dešti úplně debilní nápad, ale co se dá dělat dcero moje, zkrátka musíš!
Nacpu všechny tři děti a batohy do auta, zapnu do sedaček, otevřu garáž a za zadkem mi stojí auto nevlastního syna, který ještě v klídku doma podřimuje (nechápu, prospal by i Putinovu invazi), škola mu začíná až někdy kolem poledne. Tohle je fakt výzva, na couvačku z garáže, rodinným autem na těsno kolem naleštěné Octávky. Pět minut! Pět minut jsem cukala tam a zpátky, ve tmě jsem viděla leda tak velké prd a střídavě jsem vybuchovala v pláč a v křik. Jestli budou někdy mé děti traumatizované, tu jest počátek jejich psychických problémů.
Dostala jsem se z toho a bůh ví proč jsem na sebe byla pyšná. Řítím se do školky když mi nejstarší syn Filip říká:
„Mami? A to budeš dělat tu práci už každý den pořád do kola?“
Propukávám v další salvu páče pod tíhou skutečnosti, kterou si uvědomuje i můj šestiletý syn a mít zrovna v ruce jogurt, tak s ním mrsknu s notnou dávkou razance, třeba by mě to ulevilo.
Ale, nikdo neříkal, že to bude lehký!
Holky, držte se! A jestli vás článek pobavil, tak to ráno, za to stálo. A chcete-li se zasmát ještě trochu, koukněte na moje další životní patálie, které popisuji ve svých článcích.
