Život s dvojčaty: Svátky klidu, manžel v lihu

Já osobně jsem jeden z té hrstky lidí, kteří milují Vánoce. Poslední vánoční sezóna mě ovšem nabádá k přehodnocení.

Všichni to známe. Zpočátku to bývá hektické. Všechny ty nákupy a uklízení a balení dárků. Slyšeli jsme o tom už milionkrát, jak se na to všechno vykašlat a říkáme si: „Jo, letos to fakt udělám jinak!“. Stejně ale většina z nás před Vánoci opět spadne do té šílené rutiny a drbe okna, lítá po obchodech, peče a vyváří.

Já bych si také přála mít na Vánoce naklizeno, napečeno a navařeno, ale můj život obsahuje tři malé radosti, které jaksi mé snažení zdárně sabotují. Každé Vánoce se těším na to všechno kolem, stále to jsou pro mě kouzelné svátky. Bohužel, čím jsem starší, tím více se to kouzlo vytrácí. Každý rok žiju v představách, jak si s dětmi náramně užijeme pečení. Jak si večer ozdobím stromeček a uvidím ráno ty rozzářené tváře. Jak budeme snídat vánočku, pít kakao a koukat na ty překrásné české pohádky. Jak budeme pouštět lodičky a rozkrajovat jablíčko. Jak všichni společně a svorně zasedneme ke štědrovečerní tabuli a vychutnáme si výborného kapra a bramborový salát. Každý rok mám tyto utkvělé vize a každý rok se stávají čím dál větší fikcí. Nejvíc mě baví ty fotky na sociálních sítích, kde vídám spokojené, šťastné rodiny, nazdobené děti u vánočního stromku s úsměvem od ucha k uchu a říkám si, fakt to tak někdo doma má, nebo je to jenom pozlátko?

A jak se zhroutili mé vysněné představy o posledních Vánocích?

Tam už jsem to opravdu hodně zredukovala. Fakticky peču pouze perníčky a to hlavně kvůli dětem a druhé cukroví je nepečené, jsou to úlky, ty miluje můj muž. Klobouk dolů před všemi maminkami, které mají víc dětí než jedno a všechny dohromady je aktivně zapojují do pečení cukroví. Kdo čte mé články, tak ví, že mám děti tři. Čtyřletého Filipa a rok a půl dvojčata páreček Miu a Nicka. Letos poprvé jsem je všechny aktivně zapojila do pečení perníčků. Když nad tím zpětně přemýšlím, nevím, co je větší utrpení. Jestli snaha vytvořit kvalitní produkt se třemi malými dětmi, nebo vystudovat vysokou školu. Kdybych tenkrát studovala v Plzni, možná bych měla i ten titul rychleji než ty perníčky, kvalita by ovšem byla dosti totožná.

Kapacita kuchyně se stává dosti omezenou, pokud potřebujete mít u pracovní linky vyřádkované tři děti. Jednomu dítěti pomáháte válet těsto. Druhé dítě vám pomáhá rozhazovat vykrajovátka po kuchyni, protože přesně to potřebujete. Třetí dítě sype mouku všude v rádiu jednoho metru. Posbíráte vykrajovátka, mouku se neobtěžujete uklízet, nejspíš to nebyl poslední posyp. Mia si matle těsto do vlasů, protože má svůj styl. Nick konzumuje syrové těsto. Oba se poperou o jedno z dvaceti vykrajovátek, protože sněhulák je prostě nejlepší. Filip na ně křičí, ať toho nechají, já křičím na Filipa, ať nekřičí. Dvě ze tří dětí pláčou. V přehrávači hraje Tichá noc svatá noc. Filip zahazuje váleček do špinavého dřezu a prchá na záchod konat velkou potřebu. Současně cítím taky velkou potřebu, nalít si velkou sklenici vína.

Když jsme začali zdobit, všechny tři děti seděly spořádaně u stolu. Dostaly polevu na zdobení a různé barevné kuličky a tyčinky na dozdobení. Nejstarší Filip byl neustále nespokojený se svým výtvorem. Dvojčata louhovala perníčky v cukrové polevě a barevné zdobení házela na zem, jelikož to dělalo super zvuk. Vylouhované perníčky podléhaly okamžité konzumaci. Dám vám matematickou hádanku.

Malé dítě + hromada cukru =?…

Abych to shrnula. Perníčky mám, dokonce jsou i ozdobené. Celý tento pečící proces (těsto, pečení, zdobení) trval vlastně několik dní. Úklid po této sebevražedné akci trvá doteď, jelikož pokaždé se na mě odněkud ještě vyvalí barevné zdobení.

U nás stromeček nosí Ježíšek. Ještě že tak, jinak by to byla fakt strašná práce. Bohužel, u nás jsem Ježíšek já. Tedy vlastně manžel, protože stromeček přinesl on, já ho „pouze“ zdobím. Jednoduchá akce. Brzo nakrmíte děti, hned po večeři do sprchy, hned po sprše uložit, počkat až usnou a to bude brzo, protože jsou unavené, přinést stromeček, ozdobit stromeček, hotovo tečka. Není na tom nic složitého. Tak proč se to u nás tak snadno a rychle po**re?

Zásadní příčina selhání bude nejspíš v tom, že se před Vánoci snažíme objet většinu příbuzenstva. Problém však není ani tak v příbuzenstvu, jako v tom, že se častokrát pochopitelně zdržíme a náš časový harmonogram je tím pádem víte kde. Druhý problém bude asi v té vodě, co tam lili mému manželovi. Nejspíš byla zkažená!

Když jsme konečně dorazili domů, večer před štědrým dnem, nebylo to rozhodně tak brzo, jak bych si přála. Děti jsem tím pádem včasně neuložila. Naštěstí se z návštěvy unavili dostatečně a usnuli celkem rychle. Manžel, posilněn zkaženou vodou, přinesl stromeček. Nejprve špicí pomaloval sádrokartonový strop a poté, dotčen mým komentářem, odhodil stromeček na zem a udělal díru do plovoucí podlahy. Cena stromečku se vyšplhala na víc než dvojnásobek. Dále bylo na řadě, ustavit stromeček do stojánku. To je prosím vás velmi logisticky, matematicky, geometricky, psychicky a fyzicky náročná práce. Nejtěžší na tom asi je, ustavit stromeček do roviny, když vidíte nakřivo. Dobrý, povedlo se! Časový signál právě ohlásil půlnoc. Naprosto vyčerpaná kritizováním manžela jsem se svalila na gauč. Usnula jsem a vzbudila se ve 4:00 ráno. Super, ideální čas zdobit stromeček. Když bylo Ježíškovo dílo dokonáno, šla jsem si znovu spokojeně lehnout a dospat se. Moje dospávání trvalo asi 10 minut a vzbudily se děti. Co bychom ovšem neudělali pro jejich zářící úsměvy.

Nejspíš jsem v tom spěchu zapomněla zmínit, že jsem den před Vánoci nebyla úplně v olympijské formě, co se zdraví týče. A jestli to 23. nebylo na olympiádu, tak 24. to nestačilo ani na okresní přebor. Jednoduše řečeno, bylo mi fakt mizerně…

Jak jsem (ne) zvládla Vánoce? Dočtete se zase příště.

Mezitím se můžete pobavit ostatními články z mé série srdceryvných výplodů s názvem „Život s dvojčaty“.