Článek
Ono je to vždy tak jednoduché mít přeci muže, toho si vzít a mít spolu děti. Být rodinou a takhle to mít až do smrti. Ale není vše tak jednoduché, spousta párů nemůžou mít děti. Jsou ženy, co nemají to štěstí zažít hezký porod a nebo jsou tací, co se porodu bojí a nebo se vydají se cestou bezdětnou.
O nikom se nedá říct, že je špatný či bojácný, naopak nebojácný a velmi statečný. Každá žena to má jinak. Moje zkušenost se čtyřmi porody je doslova různorodá, ale držet pak malý uzlíček v ruce zapomenu na bolest a pohltí mě štěstí.
Můj první porod byl jak z encyklopedie pro mediky. Těhotenství bylo pěkné až na vysoký příbytek váhy 30 kg, oteklé nohy, zrychlený tlukot srdce a občasné mdloby. Hrozila mi preklapsie. V první porodnici chtěli císaře, nakonec v druhé porodnici jsem mohla rodit normálně a tato porodnice byla porodním domovem i ostatních dětí. Přišlo to v noci, praskla mi voda, a tak jedeme. Nic mi nebylo, ale v porodnici jsem čekala 12 hodin s nějakými pocity, bolesti a tlaky nakonec finále bylo rychlé a konečně po 12 hodinách utrpení svět uviděl náš Kubíček, uzlíček veliký 2650 g a 47 cm. Spousta radosti vystřídaly starosti, ale pěkné starosti.
Po pěti letech přišla na svět Štěpánka, těhotenství s ní bylo úplný opak toho prvního. Na začátku jsem sice zvracela, ale přibrala jsem jen 18 kg bez otoků, krásné období, až na závěr. Ten měla o něco dramatičtější. To se mě jednou ráno takhle 28. května udělalo špatně a moc mě bolela hlava. Dojeli jsme do porodnice a už si mě tam nechali, druhý den ráno verdikt doktora - císařský řez. Bylo to prostě potřeba, holka mi v břiše klečela a nechtěla se otočit. Tak 29. 5. vykoukla Štěpánka 47 cm 2800 g. Po císaři, který byl v 8 hodin ráno jsem hned ten den okolo 16 hodiny vstala z postele a chodila po chodbě sem a tam, jen abych se postavila té bolesti, která byla opravdu strašná. Měla jsem léky na bolest, heparin kvůli operaci břišní, ale i tak každý pohyb byl bolestivý, i první toaleta byla těžká. Druhý den už to bylo lepší, ale úplné zotavení až po 14 dnech.
Po Štěpánce přesně po 2,5 letech jsem otěhotněla s Matějem. Těhotenství bylo velmi pěkné, na to, co jsem všechno snědla, jsem přibrala jen 15 kg. Cítila jsem se fantasticky až do posledního trimestru. V posledním trimestru jsem však věděla, že se něco děje. Měla jsem vodový výtok a poslíčky dost často, ale lékař říkal, že se tam Matějovi daří dobře a nestrádá. Vše dotáhneme do konce. Dostala jsem i čípky na ten výtok s tím, že to je zánět. Když se blížil 37. týden, noc co noc jsem byla nachystaná do porodnice, protože mi nešlo spát, jak mě to bolelo a jen chůze mi pomáhala. Odjela jsem do porodnice s tím, že mě stejně pošlou domů zase se zánětem. K mému údivu mi řekli, že mi praskl vak, ale jen částečně, proto takový výtok. Praskli mi ten zbytek vaku a pak to tedy začalo přesně, jak už znám. Akorát, že Matěj byl velký 50 cm a 3100 g, a tak se mu nějak nechtělo ven. Byl to můj nejnáročnější porod, dokonce se mi udělala vyrážka z porodu. Měla jsem větší ztrátu krve, byla jsem dost vyčerpaná, že jsem po porodu usnula a dítě mi dali až večer. I druhý den mě museli vzít na utz. Nakonec třetí den kvůli kousku placenty na vyčištění dělohy. Pak už to vše bylo dobré a Matěj je mezi námi.
Můj poslední porod byl za odměnu. A jak se to tak někdy stává, miminko přišlo nečekaně a svůj život si vybojovalo samo, jelikož jsem měla malého Matýska a po roce je dost brzo. Rozhodli jsme se na nátlak rodiny, že to neuživíme a že si dítě můžeme udělat za pár let, pro potrat. Ano, přemýšlela jsem o tom. Za to se stydím, protože jsem říkala vždy, že nikoho nezabiju. Když jsem byla v osmém týdnu, vlastně ten správný čas na to jet do porodnice, tak jsem dostala angínu. Muselo se to odložit. Pak jsem byla v 11. týdnu ještě to šlo, ale byla zrovna zima nasněžilo a nestartovalo auto. Nakonec jsme odjeli a přijeli pozdě. Čekala jsem v čekárně, kde byla sestra a čekalo se na doktora. V tomto období začínal covid a všichni se ho báli a všude se testovalo. Když přišel pan doktor, řekl mi, jestli chci vidět to malinký, co mi v břiše klíčí, než to dáme pryč. Věděl, že jsem k tomu činu spíš dotlačena, abych o tom byla přesvědčena. A já? Samozřejmě si to rozmyslela a odešla domů s tím, že na mě něco leze, mám možná covid - oznámili jsme rodině. A tím zůstal Vojta s námi. Těhotenství bylo krásné, kdyby mi nerostlo bříško, tak bych nevěděla, že jsem těhotná. Žádné problémy a žádné komplikace. Celé těhotenství jsem se modlila a říkala si, že to bude nejlepší nejrychlejší porod, no prostě za odměnu. A když přišel den D, ukázkově ve třicátém devátém týdnu, praskla voda, odjeli jsme do porodnice a v porodnici říkali, co hodina, to cm otevření. Tak já první hodina 3 cm, druhá hodina 2 cm, třetí hodina 6 cm a už se čekalo na jeden cm, ale to už byla hlavička skoro venku. Vojta 3340 g 50 cm. Takže porod opravdu za odměnu. Mám všechny děti zdravé a živé až moc. Jsem za to nesmírně šťastná. Nakonec jsem měla zkušenost s porody víceméně obojího typu. Jak císařský řez, tak i normální. A co doporučit, nevím, oba byly fajn, oba měly výhody i nevýhody. Byla jsem ráda, že jizva po císařském řezu byla v pořádku a já po něm mohla odrodit své dvě děti opět normálně.
