Článek
Jako matka řeším spoustu věcí. Dokud jsem byla na mateřské, nic moc jsem neřešila. V těhotenství jsem šla na neschopenku a poté ještě s pupkem odcházela na mateřskou. Po pár měsících se přecházelo na rodičovský příspěvek. U nás v tu dobu na čtyři roky. To je doba dlouhá, ale já šla na tři roky. Víc peněz a nakonec dítě berou do školky už od tří let. Takže se po třech letech může žena vrátit do práce, kde ji drží místo.
Jenže takto se děje jen při jednom dítěti. Pokud má žena například tři po sobě jako já, tak už to nejsou tři roky a těhotenství, ale třeba osm let jako já.
A ještě k tomu, když se mění zákony a nebo to, co by bývávalo, už neplatí, tak pak je to trošku průser.
Abyste věděli, o co vlastně jde. Žena se vrací po osmi letech do zaměstnání. Těší se a vlastně i ty peníze jsou přeci potřeba. První sprcha přijde, když dojde na pracovní úřad s tím, že se jde hlásit jako nezaměstnaná.
Úřednice: „Vy chcete práci?“
Já: „Ano, chci.“
Úřednice: „Tak mi tady vyplňte papíry a já Vám dám kartičku. Tady si vyplňte žádost kvůli podpoře. Nemáte žádné příjmy, že?“
Já: „No, vlastně mám brigádu, musím uživit děti. A mám ještě dítě doma, jde až v září do školky, takže do práce nemůžu. Až nastoupí do školky, tak samozřejmě do práce chci.“
Úřednice: „Tak to moment, tady nemůžete být vedena. My nejsme holubník. Přijďte, až budete mít zájem o zprostředkování zaměstnání. A při brigádě stejně podporu nedostanete. Nashledanou.“
A to bylo vše, co mi řekli. Každopádně mě úplně dostali do situace, kdy jsem si připadala jak vetřelec.
Nevadí, nebudu se hroutit a práci si najdu sama, když mi úřad nepomůže. Posílám tedy všude své životopisy a moji rozmanitost v dovednostech. Mám jich hodně, jistě se někdo objeví, kdo by mě zaměstnal. Klidně na půl úvazku, hlavně že budu mít práci.
Tak uběhnul první měsíc a nic. Druhý měsíc nic a nedávno mě přišlo pár odpovědí i s nabídkou setkání a pohovoru. Super, tak se těším. Snad to vyjde.
Jdu na první pohovor. Paní je velmi sympatická a začneme si povídat. Mám pocit, že se jí líbím. V tom mi dá otázku, která to vše změní.
„Jak to máte s dětmi? Máte je kam dát? Tady se pracuje od šesti hodin a odpolední směna je do deseti do večera. Víkendy jednou za 14 dní.“
V tom samozřejmě musím paní přerušit a poděkovat za příležitost a bohužel odmítnout. Další den jdu opět na pohovor, kde se dozvím lepší pracovní dobu. A to od sedmi hodin do jedenácti hodin. Jednou, max dvakrát týdně odpolední od tří odpoledne do sedmi do večera. No, a víkend výjimečně na dvě hodiny v různých časech. V hlavě přemýšlím, jak bych to udělala s dětmi, když nikoho nemám. Nechám si však nabídku otevřenou a ozvu se v srpnu, jestli mají místo.
Jdu na třetí pohovor. Byla by to sice podřadná práce, ale já teď beru vše. Plat sedm tisíc měsíčně, ale bude tam smlouva. Bohužel si vybrali někoho přede mnou.
Takže? Jsem v zoufalé situaci a musím přeci mít nějaké peníze. Musím uživit rodinu. Člověk nebo spíše žena chce do práce, ale stát už nepřemýšlí nad tím, aby mohly ženy nastoupit někam až poté, co dají děti do školky. Školky začínají v půl sedmé a školní družiny také. Školky končí ve čtyři a výjimečně v půl páté. Kam pak však dát ty děti, když mám pracovat do sedmi? A kdo je vyzvedne? Jsem zoufalá. Nakonec ano, jsou sociální dávky, ale ne všem je dají. A těžko některé situace vysvětlit. Někdy to prostě tak je. Já toužím jen po jediném. Najít si práci a pak budu šťastná.
Když nebudu mít práci, děti nebudou mít co jíst a přijdu o ně, protože mi je vezme sociálka.
Když budu mít práci, ale nebudu mít hlídání, nechám děti samotné a vezme mi je sociálka, protože se o ně nepostarám.
Co tedy dělat?
Bohužel stát s tímto nepočítá. Chce po ženách děti jako další občany. Jenže pracovní pozice jsou omezeny a časově se kolikrát nedá sjednotit. Takže v dřívějších dobách měl muž práci, žena byla v domácnosti. Muž je uživil s přehledem, a pokud ne s přehledem, žena pracovala doma a šetřilo se. Škola nic nestála a bylo vse jinak. Dnes může žena být taky v domácnosti. Jenže doba se změnila a vše je dražší a dražší. Dnes není žena považována za důležitou osobu, ale za někoho, kdo tři roky sedí doma s dítětem a pak se má vrátit do stejného tempa jako před dítětem. To však nejde. Tentokrát tu je to dítě, které dostane nemoc ve školce, nebo bude muset na očkování atd. A to už ta matka musí řešit a ne všichni zaměstnavatelé to tolerují.
Případ mé kamarádky, která nastoupila do práce a tři měsíce byla naprosto šťastná. Po těch měsících dostala smlouvu na rok a začalo peklo. Její šéfová ji nepustila ani darovat krev. Jenže její doba pracovní byla od sedmi do půl třetí každý den. Víkendy volno. Darování krve jde jen v pracovní dny. Takže není to škoda? Lékaře si domlouvala na odpoledne, ale stejně se stalo, že někteří lékaři, hlavně ti, co byli specializovaní na určité vyšetření, tam byli převážně v dopoledních hodinách. A to ji taky nedovolila. Takže po šesti dalších měsících prostě dala výpověď. Bylo mi jí líto. Doma malé dítě a peklo ještě v práci.
Je samozřejmě těžké zastávat se jen matek. Chápu i zaměstnavatele. Jak z toho ven? Tlak společnosti je velký, ceny rostou ve školství, potravinách, oblečení a obuv.
Co takhle dát peníze matkám v domácnosti, které mají děti ve školkách. Do práce by nastoupili prostě až bude dítěti sedm let. Ve školce jsou ty děti nejvíce nemocné a matka je pak stále nucena být na ošetřování a nebo si brát neplacená volna. Nekteří zaměstnavatelé radeji matku ani nevezmou. Stát dokáže podporovat každého, ale matky bohužel moc ne. Toto by bylo řešení. Protože sedmileté dítě si dokáže do školy dojít i samo, ale tříleté dítě do školky bohužel ne.
Moje zkušenost s optáním na práci.
„Dobrý den mám zájem o práci. Mám čtyři děti, dvě chodí do školy a dvě do školky. Mohu pracovat od sedmi do čtyř. Jsem na ně sama. Doma je nechat nemůžu samotné a víkendy nemám nikoho, kdo by mi pohlídal.“
Odpověď: „Dobrý den, Vaše požadavky na zaměstnání jsou dost zúžené, bohužel takovou pracovní pozici pro Vás nemáme. Hezký den.“
Takže? Co teď?
